II. ÚS 78/05
II.ÚS 78/05 ze dne 25. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. N., zastoupené JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Pod sokolovnou 692/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2004 č. j. 18 Co 376/2003-17, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze. Tvrdí, že v řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36, článku 37 odst. 3 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož ve článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavnímu soudu stěžovatelka nejprve doručila podání datované dnem 10. 2. 2005. Protože toto podání nemělo náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla stěžovatelka vyzvána k nápravě. Ve stanovené lhůtě pak své podání prostřednictvím advokátky doplnila, a to přípisem ze dne 15. 3. 2005. Z textu stížnosti se podává, že stěžovatelka pracovala po dobu cca pěti let na základě pracovní smlouvy jako kadeřnice. V roce 1997 došlo mezi ní a její zaměstnavatelkou k neshodě ohledně dalšího trvání pracovního poměru, když stěžovatelka odmítala zažádat o vydání podnikatelského oprávnění a nadále v kadeřnickém salónu působit jako živnostnice. Podle stěžovatelky pak jako akt odplaty následovalo písemné napomenutí zaměstnavatelky pro hrubé porušení pracovní kázně a snížení mzdy stěžovatelky o 10%, jakož i některé další kroky, až nakonec stěžovatelka obdržela dne 25. 8. 1997 z pracovního poměru výpověď. S výpovědními důvody stěžovatelka nesouhlasila a podala žalobu na neplatnost výpovědi a zároveň uplatnila nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru.

O žalobě nejprve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 dne 12. 11. 1998 částečným rozsudkem, č. j. 14 C 193/97-15, jímž určil, že předmětná výpověď je neplatná. K odvolání zaměstnavatelky byl tento rozsudek dne 21. 5. 1999 potvrzen Městským soudem v Praze (rozsudek sp. zn. 19 Co 232/99). Potvrzující rozhodnutí napadla zaměstnavatelka dovoláním, kterému Nejvyšší soud ČR vyhověl a rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2875/99, obě předchozí rozhodnutí zrušil. Obvodní soud pro Prahu 6 pak v obnoveném řízení rozhodl znovu ve prospěch stěžovatelky, a to rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 14 C 251/2000. Toto rozhodnutí zrušil svým usnesením ze dne 17. 5. 2002, č. j. 18 Co 53/2002-99, soud odvolací a věc vrátil zpět soudu prvostupňovému. Ten, již potřetí, žalobě stěžovatelky vyhověl a výpověď prohlásil za neplatnou. O odvolání zaměstnavatelky rozhodoval znovu Městský soud v Praze, který rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností předchozí rozsudek změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl.

Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze považuje stěžovatelka za nepřesvědčivé a neodpovídající provedenému dokazování. Namítá, že nebylo řádně odůvodněno a soud se v něm nevypořádal pečlivě s jejími tvrzeními a důkazními návrhy, a tedy byla porušena rovnost účastníků řízení. Polemizuje dále s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud, a nesouhlasí s jeho právním hodnocením věci. Domnívá se, že řízení provázely zbytečné průtahy, čímž byla porušena další zásada spravedlivého procesu.

Soudce zpravodaj, tak jako i v jiných případech, nejprve zkoumal stížnost z hlediska jejích formálních náležitostí, a dospěl k závěru, že trpí nedostatkem, pro který musí být odmítnuta. Nevyžadoval proto, respektujíc zásadu hospodárnosti řízení, ani vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a o stížnosti rozhodl.

V textu ústavní stížnosti se stěžovatelka zmínila o tom, že proti poslednímu rozsudku Městského soudu v její věci brojila dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR negativně. Soudce zpravodaj tuto informaci prověřil a zjistil, že v předmětné věci skutečně rozhodoval dovolací soud, který dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 21 Cdo 1923/2004-203, zamítl. Tento rozsudek Nejvyššího soudu ČR je tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatelky, jak jej má na mysli § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z petitu ústavní stížnosti - který mimochodem formulovala stěžovatelka prostřednictvím advokátky, a to poté, co se jí ze strany Ústavního soudu dostalo řádného poučení o nezbytných náležitostech ústavní stížnosti - jednoznačně a nezaměnitelným způsobem vyplývá, že stížnost směřuje výlučně do předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc stěžovatelka jako přílohu k ústavní stížnosti připojila právě v petitu stížnosti označené rozhodnutí Městského soudu v Praze spolu s rozhodnutími předcházejícími. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR o posledním podaném dovolání ke stížnosti připojen nebyl. Protože je Ústavní soud ve svém rozhodování vázán stížnostním návrhem, může zkoumat zásah do ústavních práv stěžovatelky pouze z hlediska označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě ovšem nemůže dojít tak, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bude vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva, zde rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání. Takový postup by totiž v projednávané věci vedl k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zůstalo rozhodnutím soudu Ústavního nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.

S ohledem na tyto okolnosti je soudce zpravodaj nucen o návrhu rozhodnout, jak uvedeno ve výroku, neboť návrh směřující pouze proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež ponechává konečné rozhodnutí ve věci nedotčeno, není přípustný. Tento výklad také odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, srov. např. IV. ÚS 58/95, či II. ÚS 81/02.

Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.