II. ÚS 779/12
II.ÚS 779/12 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem Újezd 19, 118 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3084/2010-142 ze dne 23. listopadu 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 401/2009-110 ze dne 3. listopadu 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 19. 2. 2007 domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku ve výši 4 325 000 Kč s tím, že v rozsahu poskytnutého plnění jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnit druhému ze žalovaných. Žalobu odůvodnila mimo jiné tím, že dne 17. 2. 2005 vydražila ve veřejné dobrovolné dražbě, konané prvým žalovaným, obchodní společností CLANROY, a. s., jako dražebníkem na návrh druhého žalovaného, státního podniku BENZINA, v likvidaci, pozemek označený v dražební vyhlášce jako "pozemek parc. č. X o výměře 3.776 m2, ostatní plocha - manipulační, v katastrálním území Úvaly u Prahy, obci Ú.", jenž měl být evidován v katastru nemovitostí pro uvedené katastrální území na listu vlastnictví č. XX.

V žalobě dále stěžovatelka uvedla, že řádně a včas uhradila cenu dosaženou vydražením ve výši 675 000 Kč, prvý žalovaný jí dne 28. 4. 2005 vydal potvrzení o nabytí vlastnického práva k uvedenému pozemku a dne 11. 5. 2005 jí pozemek předal. Stěžovatelka však posléze zjistila, že "pozemek, který by odpovídal údajům označeným v dražební vyhlášce, potvrzení o nabytí vlastnictví, protokolu o předání předmětu dražby neexistuje". V katastru nemovitostí pro katastrální území Úvaly u Prahy totiž není evidována nemovitost, kterou by dle ní bylo možné bez dalšího označit jako "pozemek parc. č. X o výměře 3.776 m2, ostatní plocha - manipulační, v katastrálním území Úvaly u Prahy, obci Ú." V dražební vyhlášce byl totiž dle stěžovatelky popis předmětu dražby vymezen tak, že "je situován u ulice K., poblíž sportovního hřiště", a uvádí se v ní, že "na předmětu dražby neváznou žádná práva ani závazky". Ve skutečnosti však dle jejích tvrzení předmět dražby "nebyl u ulice K., ale byl samotnou částí ulice K.", když více jak 50 % výměry pozemku bylo "pozemkem s komunikací", ačkoliv podle dražební vyhlášky měl být tento pozemek "u komunikace". Komunikace je tak dle ní ve vztahu k pozemku "právní vadou, váznoucím závazkem", který však dle ní dražební vyhláška popírala.

Stěžovatelka tvrdila, že v řízení před soudem prvního stupně po vydražení pozemku dne 11. 5. 2005 jako prodávající uzavřela s fyzickou osobou jako kupujícím kupní smlouvu, jíž jí vydražený pozemek prodala za kupní cenu sjednanou ve výši 5 000 000 Kč. Katastrální úřad však návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího k pozemku do katastru nemovitostí podle této smlouvy ze dne 8. 7. 2005 zamítl, když dovodil, že "pozemek nikdy nebyl předmětem evidence v katastru nemovitostí". Tím, že žalobkyně nabyla pozemek v dražbě "a následně jej neprodala", jí vznikla škoda "ve výši rozdílu mezi kupní cenou podle kupní smlouvy ze dne 11. 5. 2005 a cenou dosaženou vydražením, tzn. škoda ve výši 4.325.000,- Kč". V souvislosti s tím konstatovala, že druhý žalovaný nebyl oprávněn navrhnout dražbu neexistujícího pozemku a že první žalovaný nevynaložil veškeré úsilí, které bylo lze po něm spravedlivě požadovat, aby zjistil, že pozemek, jakožto předmět dražby, neexistuje.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. 14 C 46/2007-57, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že předmětem veřejné dobrovolné dražby konané dne 17. 2. 2005 byl "pozemek původně parc. č. X o výměře 3.776 m2, ostatní plocha - manipulační, u něhož došlo s platností od 7. 3. 2005 ke změně v číslování parcel a ke změně výměr obnovou operátu (katastru nemovitostí), kdy z tohoto pozemku vznikly pozemky evidované pod parc. č. XY, YY a YZ". Návrh na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou jako vydražitelkou byl zamítnut katastrálním úřadem proto, že "návrh i smlouva obsahovaly označení pozemku ještě dle původního operátu, které však po obnově operátu již neodpovídaly stavu zápisu v katastru". Soud prvního stupně dovodil, že k zamítnutí vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího nedošlo v důsledku jednání žalovaných (či dokonce v důsledku porušení jejich právní povinnosti), ale v důsledku nesprávného uvedení označení převáděné věci (pozemku) v kupní smlouvě ze dne 11. 5. 2005, a sice nerespektováním změn v katastrálním operátu. Stěžovatelka měla dle názoru nalézacího soudu dostatečnou možnost si řádně ověřit, co je předmětem dražby z hlediska případného pozdějšího využití pozemku, a vydražený pozemek nabyla řádně do svého vlastnictví. Soud podotkl, že její pozdější námitky z hlediska konkrétního využití takto nabyté věci, z hlediska možné výtěžnosti prodeje věci a z hlediska dosažení zisku nelze dávat k tíži předchozího vlastníka či dokonce dražebníka. Proto uzavřel, že předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku nejsou splněny.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Dospěl se soudem prvního stupně, vycházeje přitom z jeho skutkových zjištění, ke shodnému závěru, že žalobkyně se domáhá náhrady škody z toho titulu, že nedošlo k očekávanému nárůstu jejího majetku, tj. že nemohla být realizována kupní smlouva, kterou ohledně vydraženého pozemku uzavřela s kupujícím, neboť žádost o vklad vlastnického práva byla katastrálním úřadem zamítnuta. Označení draženého pozemku však dle odvolacího soudu odpovídalo výpisu z katastru nemovitostí původního vlastníka, druhého žalovaného, i jeho popisu ve znaleckém posudku, který byl součástí dražební vyhlášky, rovněž i snímku katastrální mapy. Soud druhého stupně poznamenal, že dražebník nemá povinnost podle ustanovení § 20 zákona č. 26/2000 Sb. (v rozhodném znění) označovat předmět dražby tak, jak ukládá tuto povinnost zákon č. 344/1992 Sb., ale tak, aby byl nezaměnitelný. Došlo-li následně, po udělení příklepu žalobkyni, s platností ode dne 7. 3. 2005 k obnově operátu a jinému označení vydraženého pozemku tak, že namísto stávajícího označení jako pozemku ve zjednodušené evidenci byl přečíslován a takto zapsán jako vlastnictví žalobkyně, nelze dovodit vznik škody na straně žalobkyně v důsledku jednání žalovaných, "když to byla žalobkyně, která v návrhu na vklad vlastnického práva na základě kupní smlouvy pozemek nesprávně označila". Žádný ze žalovaných dle úvahy odvolacího soudu neporušil při provádění dražby žádnou ze svých právních povinností, k převodu pozemku na kupujícího nedošlo v důsledku porušení těchto povinností, nýbrž v důsledku špatně sepsané kupní smlouvy, když označení pozemku vedeného na listu vlastnictví č. XXX ve prospěch žalobkyně ve smlouvě neodpovídalo stavu zápisu v katastru nemovitostí co do nového označení pozemku, provedené na základě změny katastrálního operátu účinné ke dni 7. 3. 2005. Odvolací soud dospěl k závěru, že není proto "žádná příčinná souvislost mezi dražbou, které se zúčastnili žalovaný 1) jako dražebník a žalovaný 2) jako navrhovatel dražby, a údajnou škodou, která měla žalobkyni vzniknout". Obdobně jako soud nalézací uzavřel, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti žalovaných za škodu ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku nebo podle § 63 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Opětovně dovodila, že ze strany dražebníka došlo k porušení jeho povinností, když v rozporu s ustanovením § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 26/2000 Sb. a s ohledem na ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku dostatečně určitě a srozumitelně neuvedl označení a popis předmětu dražby a jeho příslušenství, práv a závazků na předmětu dražby váznoucích a s ním spojených, pokud podstatným způsobem ovlivňují hodnotu předmětu dražby, popis stavu, v němž se předmět dražby nachází, a to zejména s ohledem na ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o katastru nemovitostí, což stěžovatelka v dovolacím návrhu podrobněji rozvedla.

Nejvyšší soud poté, co dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud vyjádřil souhlas se závěry soudů v tom, že předmět dražby byl v dražební vyhlášce označen dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem a že jen to, že při jeho označení nebyly dodrženy náležitosti předepsané ustanovením § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nečiní vymezení předmětu dražby neurčitým. Připustil, že v projednávané věci byl sice předmět dražby označen bez uvedení toho, že jde o "pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původ Pozemkový katastr", ale současně za použití takových (jinak správných) identifikátorů (parcelní číslo, katastrální území, obec, číslo listu vlastnictví, výměra, způsob využití, odkaz na znalecký posudek, v němž bylo uvedeno, že jde o pozemek ve zjednodušené evidenci) a za situace, kdy v témže katastrálním území jiný pozemek téhož parcelní čísla evidován nebyl, že nebylo pochybností, jaký pozemek (vymezená část zemského povrchu) má být předmětem dražby a že jím je právě pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původ Pozemkový katastr (PK) č. X v uvedeném katastrálním území.

Proti rozhodnutím soudů odvolacího a dovolacího brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že obecné soudy patřičně nevzaly v úvahu objektivní odpovědnost dražebníka za škodu dle ustanovení § 63 zákona o veřejných dražbách. Vedlejší účastník dle ní nijak neprokázal liberační důvody, tj. že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, jak stanoví ustanovení § 63 odst. 4) zákona o veřejných dražbách. Nadto stěžovatelka poznamenala, že v tomto směru je vedlejší účastník osobou, jejímž předmětem činnosti je provozování dražeb, tudíž je zcela evidentní, že se musí jednat o osobu v oboru odborně způsobilou a jako takový je povinen jednat s odbornou péčí, která prý přinejmenším spočívá v označení předmětu dražby v souladu se zákonem a uvedení právních vad předmětu dražby.

Stěžovatelka rovněž namítla, že otázkou objektivní odpovědnosti dražebníka se obecné soudy nezabývaly, resp. se jí věnovaly jen okrajově, když prý zcela pominuly, že je to právě dražebník, jehož v daném případě stíhá břemeno důkazní i tvrzení, který odpovídajícími skutkovými tvrzeními a důkazy o nich nevyvrátil svou objektivní odpovědnost; obě zmíněná procesní břemena dle stěžovatelky vůbec neunesl. I přes právě uvedené prý tento pasivní procesní postup "obecné soudy z neznámých důvodů tolerovaly a nevyvodily z něj přiléhavé následky, kterými měl být úspěch stěžovatelky ve věci". Škoda tak prý nevznikla v důsledku špatně sepsané kupní smlouvy, jak uzavřely obecné soudy, ale v důsledku toho, že chybným označením pozemku ušel stěžovatelce výtěžek z prodeje pozemku, kterého byla mohla dosáhnout, pokud by žalovaní svou povinnost nebyli porušili. Škodou je dle názoru stěžovatelky jak škoda skutečná, tak i ušlý zisk.

Na závěr své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení výše uvedených základních práv stěžovatelky ze strany obecných soudů a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ve vztahu k napadenému rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo jako neopodstatněné zamítnuto dovolání postavené na otázce zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je třeba říci, že dovolací řízení vedené podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů. U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, resp. proč řešení této otázky zvolené soudy nižších stupňů bylo správné, což dovolací soud v projednávané věci beze zbytku splnil. Provedl rekapitulaci stěžovatelkou předestřených námitek a na svých vybraných judikátech ilustroval, že tyto otázky vyřešily soudy v souladu s hmotným právem.

Pakliže stěžovatelka namítá, že dovolací soud (a potažmo i soud odvolací) patřičně nevzaly v úvahu objektivní odpovědnost dražebníka za škodu dle ustanovení § 63 zákona o veřejných dražbách, nelze této výhradě přisvědčit již proto, že Nejvyšší soud provedl rozbor zákonných ustanovení vztahujících se k potenciální celkové odpovědnosti dražebníka za škodu vůbec a zdůraznil, že odpovědnost dražebníka za vady předmětu dražby není v zákoně o veřejných dražbách upravena a v úvahu nepřichází posuzování odpovědnosti dražebníka za vady podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku, a to již jen z toho důvodu, že právní úprava odpovědnosti za vady obsažená v občanském zákoníku je založena na předpokladu, že věc byla "přenechána jinému za úplatu" (§ 499 občanského zákoníku), přičemž při veřejné dražbě přechází na vydražitele vlastnictví nebo jiné právo na základě právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora (srov. str. 8 napadeného rozsudku dovolacího soudu). Upozornil přitom, že odpovědnost dražebníka dle příslušných ustanovení dražebního zákona by přicházela v úvahu toliko za situace, kdyby navrhovatel dražby na takové vady dražebníka řádně upozornil, ale ten by oznámené vady náležitě nepromítl do popisu stavu předmětu dražby v dražební vyhlášce či jejích dodatcích. Ve světle řečeného se tak již nebylo třeba dále zabývat otázkou důkazního břemene ani břemene tvrzení dražebníka jako žalovaného, neboť se nacházel v situaci, která jeho odpovědnost vylučovala.

Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že se jedná o pouhou polemiku s obecnými soudy v rovině skutkových zjištění a jednoduchého, podústavního práva, kterou s ohledem na výše nastíněné nelze podrobit řádnému meritornímu přezkumu v rámci ústavního soudnictví. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů stran dokazování, skutkových či právních závěrů soudů, neboť, jak již mnohokráte zdůraznil, není článkem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší verifikovat "správnost" jejich rozhodování, nýbrž toliko jeho soulad s prameny ústavního pořádku.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.