II. ÚS 779/10
II.ÚS 779/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem Mírové nám. 35, Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 3 Tdo 1252/2009, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2009 č. j. 5 To 79/2008-151, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2007 č. j. 6 T 27/2006-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 16. 3. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měly být porušeny čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR.

V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 4 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Poškozená J. V. byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 12. 6. 2005 kolem 15.00 hod v obci Telnice - Varvažov po vzájemném slovním napadání kroutil zápěstím levé ruky své manželce - J. V., čímž utrpěla podvrtnutí levého zápěstí s protažením postranního vazu s následnou dobou léčení od 12. 6. 2005 do 25. 7. 2005.

O odvolání stěžovatele i poškozené Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že napadený rozsudek k odvolání poškozené zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě škody poškozené částku 1 400 Kč. Odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Dovolání stěžovatele, v němž rozsáhle namítal jednak nesprávnou kvalifikaci předmětného skutku jako trestného činu, jednak neúplná skutková zjištění, nedostatečné hodnocení důkazů i nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřel argumentaci, která se ve věci samé pohybuje spíše na úrovni podústavního práva, tj. obsáhlou polemiku se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu, se způsobem provedení či opomenutí důkazů a jejich hodnocení a rovněž se způsobem, jakým nalézací soud právně kvalifikoval předmětný skutek jako trestný čin, ačkoliv znaky trestného činu nenaplňoval. Tuto svou argumentaci stěžovatel doplnil o polemiku se závěry Nejvyššího soudu, ke kterým dospěl v napadeném usnesení, i se způsobem, jakým tyto své závěry odůvodnil, když výše vytčené vady, zejména nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něho vyvozenými ze strany soudů nižších stupňů nikterak nezhojil. Proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i z kopií odvolání a dovolání přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti, stěžovatel, ačkoliv v ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom toho, že Ústavní soud není povolán k přezkumu rozhodnutí z hlediska podústavního práva, své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího a zejména dovolacího řízení. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů (zejm. svědecké výpovědi či znalecký posudek) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Obecné soudy se tak po rozsáhlém dokazování s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Již okresní soud se podrobně zabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení předmětného jednání stěžovatele i prokázání jeho úmyslu resp. hodnocení závěrů učiněných ze svědeckých výpovědí (str. 10 - 11 rozsudku okresního soudu). Krajský soud se následně se závěry nalézacího soudu ohledně právní kvalifikace skutku stěžovatele i se způsobem jeho skutkových zjištění ztotožnil. Nadto se velmi důkladně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti (zejm. posouzení námitek ohledně věrohodnosti svědeckých výpovědí, naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví či výše uloženého trestu). Za nepřípadnou shledal Ústavní soud i polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil opodstatněnost jím podaného dovolání, neboť své závěry i s odkazem na právní závěry krajského soudu, s nimiž se ztotožnil, dostatečně zdůvodnil (viz str. 4 - 5 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv.

Proto s ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.