II. ÚS 777/10
II.ÚS 777/10 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státní podnik v likvidaci, se sídlem Karlovo nám. 7/315, 120 00 Praha 2, zastoupeného Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou, se sídlem Gorkého nám. č. 502, 272 01 Kladno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. května 2006, č. j. 52 C 18/2005-45, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2007, č. j. 64 Co 74/2007-69, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2009, č. j. 29 Cdo 5130/2007-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 větu první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce žaloval o zaplacení bezdůvodného obohacení, které měl získat žalovaný J. A. užíváním nebytových prostor v domě ve vlastnictví stěžovatele. Žaloba byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Podané dovolání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení obou výše uvedených rozhodnutí bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné.

II.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně byl žalovaný vyzván podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřil k podané žalobě a byl poučen, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, bude soudem rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Přestože se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil a svoje vyjádření předal soudu až při jednání, soud rozsudek pro zmeškání nevydal a o věci jednal a rozhodl tak, že žalobu zamítl. Tento svůj postup odůvodnil tak, že nemohlo dojít v tomto konkrétním případě k naplnění fikce uznání, protože povaha věci ani okolnosti případu nevyžadovaly postup soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť soud nevyužil jiné možné a méně závažné prostředky k získání vyjádření žalovaného.

4. Odvolacímu soudu stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl, že tvrzené pochybení soudu prvního stupně neodstranil a rovněž dovodil, že podmínky pro výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. splněny nebyly, i když z jiných důvodů. Odvolací soud k této otázce uvedl, že předpokladem výzvy podle citovaného ustanovení je, že podaná žaloba obsahuje úplná skutková tvrzení, k nimž se má žalovaný vyjádřit, a že netrpí vadami, což podle názoru odvolacího soudu splněno nebylo. Dále uvedl, že má-li být výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. institutem přípravy k jednání sloužícím k tomu, aby byl pro účely důkazního řízení vymezen okruh mezi účastníky sporných skutečností, "jeví se nepraktickým zasílat výzvu žalovanému až s předvoláním k jednání", jako se to stalo v tomto případě, "neboť eventuální návrhy žalovaného na provedení důkazů obsažené v jeho vyjádření došlém soudu bezprostředně před konáním jednání lze na tomto jednání jen stěží realizovat". Stěžovatel proti tomu namítl, že žaloba veškeré potřebné náležitosti měla a k otázce nepraktičnosti spojení výzvy s předvoláním k jednání uvedl, že to sice může být pravda, ale zákon takový postup nezakazuje.

5. Kromě popsaných procesních výhrad, vytkl stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům i nesprávné právní posouzení předmětu sporu a podrobně vysvětlil svůj právní názor na souzenou věc. V petitu podání navrhl zrušit všechna shora uvedená rozhodnutí.
III.

6. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, aby se s ohledem na stěžovatelem tvrzené námitky mohl seznámit s průběhem řízení před obecnými soudy. Poté učinil závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by šlo o extrémně formalistický postup, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.

8. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

9. Ústavní soud se k otázce právní fikce vyjádřil např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1056/09, kde byla řešena fikce doručení a v právní větě tohoto rozhodnutí uvedl: "V případě náhradního doručování je ustanoveními o. s. ř. konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 115)."

10. Ústavní soud, jak vyplývá z uvedeného nálezového rozhodnutí, zastává stanovisko, že dopad právní fikce je třeba vykládat restriktivně a obecné soudy se tohoto výkladu v dané věci řídily. Vyložily, z jakých důvodů nebyly splněny podmínky pro uplatnění výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., a tento jejich výklad není v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Naopak, pokud by přes tato zjištění dospěly k závěru, že důvody pro vydání rozsudku pro uznání jsou splněny, musel by Ústavní soud takový postup hodnotit jako extrémně formalistický. Proto Ústavní soud postup obecných soudů v tomto směru považuje za naprosto správný a žádné porušení ústavně chráněných práv nezjistil.

11. Ve vztahu k polemice s hmotněprávním hodnocením skutkových zjištění, kterou stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu, nutno uvést, že neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci, která by jeho tvrzení o porušení základních práv vyplývajících z Listiny a porušení jím citovaných článků Ústavy dokládala. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, které mu z důvodů výše uvedených nepřísluší. Ústavněprávní argumentace se nevyčerpává citací jednotlivých ustanovení norem, které jsou součástí ústavního pořádku. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele.

12. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.