II. ÚS 770/17
II.ÚS 770/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Thomase Sigmunda, zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou, se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 169/2016-735 ze dne 22. listopadu 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 29 C 160/2014-662a ze dne 4. února 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí považuje za nezákonná z důvodu nesprávné aplikace platného práva a z důvodu rozporu s dobrými mravy.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo vysloveno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu u nároku stěžovatele spočívajícím v nedovolení kontaktovat svého obhájce v zákonné lhůtě v rámci jeho koluzní vazby, a to bez přítomnosti dalších osob, a současně byla tímto vyslovena omluva stěžovateli za způsobenou újmu (výrok I.), dále byl v plném rozsahu zamítnut požadavek stěžovatele na zaplacení částky 85 758 334 Kč (výrok II.).

3. O odvolání žalované proti výroku I. rozsudku nalézacího soudu a o odvolání stěžovatele proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá, v zamítavém výroku II. je pak potvrdil. Rozsudek městského soudu obsahuje poučení, že proti němu lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu I. stupně, a že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012], využije.

6. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

7. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř.).

8. Stěžovatel v nyní předložené ústavní stížnosti napadá jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 169/2016-735 ze dne 22. 11. 2016. Přestože byl jmenovaným soudem poučen, že předmětný rozsudek je možno napadnout dovoláním, stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti zjevně nevyčerpal. Nic takového ani v ústavní stížnosti netvrdí. Z toho důvodu považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za nepřípustnou.

9. Za dané situace Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.