II. ÚS 76/05
II.ÚS 76/05 ze dne 23. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelů 1) P. M., 2) Ing. P. S., a 3) Mgr. D. V., všech zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem U Výstaviště 9/229, Praha 7, o návrhu, aby Ústavní soud 1) nařídil Obvodnímu ředitelství Policie ČR pro Prahu 4, Služba kriminální policie a vyšetřování, aby ve věci ČTS: ORIV-2530/VOK4-KL-2002 (dříve ČTS:OR4-1262/VOK4-KL-2002) konala a rozhodla, 2) Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby konalo a rozhodlo ve věci čj. Zn 1814/2002, 3) Policii ČR, SKPV pro Prahu 4 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby v uvedených věcech bez odkladu umožnily stěžovatelům nahlédnout do spisu ČTS:ORIV-2530/VOK4-KL-2002 (dříve ČTS:OR4-1262/VOK4-KL-2002), takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2005 (a doplněnou přípisy ze dne 1. 6. 2005, 2. 6. 2005 a 3. 6. 2005), brojí proti postupu orgánů veřejné moci uvedených v záhlaví. V řízení, vedeném pod ČTS:ORIV-2530/VOK4-KL-2002 (stěžovatelé mají zřejmě na mysli ČTS:ORIV-2530/OOK8-KL-2004), nad nímž vykonával dozor státní zástupce, pod čj. Zn 1814/2002, bylo prověřováno trestní oznámení stěžovatelů ze dne 14. 5. 2001 pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění, kterého se měli dopustit M. P. a Ing. Z. P. tím, že na stěžovatele podali trestní oznámení pro údajné odcizení databáze kontaktů na zákazníky. Tvrdí, že v řízení dochází k průtahům a že stěžovatelé od 26. 4. 2004 marně žádají o možnost nahlédnout do spisu. Dále podrobně rekapitulují dosavadní průběh trestního řízení. Domnívají se, že postupem uvedených orgánu veřejné moci došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Navrhují, aby Ústavní soud vydal nález, jímž: 1) nařídí Obvodnímu oddělení Policie ČR pro Prahu 4, Služba kriminální policie a vyšetřování, aby ve věci ČTS: ORIV-2530/VOK4-KL-2002 (dříve ČTS:OR4-1262/VOK4-KL-2002) konalo a rozhodlo, 2) Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby konalo a rozhodlo ve věci čj. Zn 1814/2002, 3) Policii ČR, SKPV pro Prahu 4 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby v uvedených věcech bez odkladu umožnily stěžovatelům nahlédnout do spisu ČTS:ORIV-2530/VOK4-KL-2002 (dříve ČTS:OR4-1262/VOK4-KL-2002).

Z obsahu připojených listin a připojeného spisového materiálu orgánů uvedených v záhlaví Ústavní soud zjistil následující:

Stěžovatelé podali prostřednictvím své právní zástupkyně dne 13. 5. 2001 trestní oznámení na neznámého pachatele z obchodní společnosti DIAL, s.r.o., pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění. Následně trestní oznámení doplnili o zjištění, že oním neznámým pachatelem by mohl být M. P. a Ing. Z. P. Jako popis skutku uvedli, že M. P. a Ing. Z. P. podali dne 1. 3. 2001 trestní oznámení na stěžovatele, v němž tvrdili, že stěžovatelé odcizili databázi zákazníků obchodní společnosti DIAL, s.r.o., a tuto pak údajně ke škodě jmenované společnosti užívali pro potřeby obchodní společnosti CTI-PRO, s.r.o., jejímiž jsou stěžovatelé společníky. Po prověření prve podaného trestního oznámení pro údajnou krádež databáze zákazníků policejní orgán věc odložil. Podle názoru stěžovatelů bylo vykonstruované trestní oznámení na ně podané účelově, a tudíž zakládá podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění. Po provedeném šetření policejní orgán dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě nejedná o trestný čin, a rozhodl proto o odložení věci podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu. Stížnost, kterou stěžovatelé podali prostřednictvím své právní zástupkyně, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 10. 2004, sp. zn. Zn 1814/2002, zamítla jako nedůvodnou.

Ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se k ústavní stížnosti vyjádřilo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4. Ve svém vyjádření podrobně rekapituluje průběh trestního řízení. Uvádí, že dne 1. 10. 2004 vydalo usnesení, sp. zn. Zn 1814/2002, jímž byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu ze dne 30. 6. 2004, ČTS:ORIV-2530/OOK8-KL-2004, jako nedůvodná.

Obvodní oddělení Policie ČR pro Prahu 4, Služba kriminální policie a vyšetřování, zaslalo k výzvě Ústavního soudu příslušný spisový materiál. Ve lhůtě k tomu stanovené se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V souzené věci stěžovatelé brojí proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", a to proti postupu Policie ČR a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4.

Z obsahu spisů Ústavní soud zjistil, že policejní komisař usnesením ze dne 30. 6. 2004, ČTS:ORIV-2530/OOK8-KL-2004 (které stěžovatelé nepřesně označují ČTS: ORIV-2530/VOK4-KL-2002), věc podezření z trestného činu křivého obvinění, kterého se měli dopustit M. P. a Ing. Z. P., podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložil, neboť se nejedná o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatelů zamítla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 10. 2004, čj. Zn 1814/2002, jako nedůvodnou.

Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením" [§ 82 odst. 3 písm. b) o Ústavním soudu]. Z toho vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" je skutečnost, že zásah musí být aktuální i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu o ní, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele nadále vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko zásahu jednorázového a takový zásah již v době rozhodování o ústavní stížnosti skončil, jsou obnovení statu quo ante i zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, již pojmově vyloučeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiných svých rozhodnutích, musí být zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu staly čistě akademickými (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 690/2000).

Řízení, v němž bylo šetřeno podezření ze spáchání trestného činu M. P. a Ing. Z. P., ve kterém stěžovatelé vystupovali jako oznamovatelé a poškození, bylo usnesením Obvodního ředitelství Policie ČR, Služba kriminální policie a vyšetřování, Praha 4, skončeno. Stížnost stěžovatelů Obvodní státní zástupkyně dne 1. 10. 2004 usnesením zamítla. Stěžovatelé se cítí být dotčeni na svých ústavně zaručených právech postupem policejního orgánu a státního zastupitelství při projednání jejich trestního oznámení. Konkrétně zmiňují údajné průtahy v řízení a nemožnost nahlédnout do spisu. Trestní řízení v dané věci, již orgány činné v trestním řízení po celkovém zhodnocení učiněných zjištění pravomocně odložily, neboť se podezření neprokázalo, přičemž otázka nahlížení do spisu je toliko dílčí otázkou v jeho průběhu.

Ústavní soud je strážcem ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle své ustálené judikatury důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí zásada minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což se projevuje např. i tím, že zásadně nevstupuje do probíhajícího trestního řízení, ale ve světle napadeného pravomocného rozhodnutí posuzuje z hlediska ústavnosti zpravidla zpětně celé takové řízení jako celek. V právě posuzované věci je trestní řízení jako celek pravomocně skončeno. Jestliže tedy stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti Ústavní soud žádají, aby zakázal pokračovat v průtazích a přikázal neprodleně konat a rozhodnout a umožnit nahlédnout do spisu, nejsou naplněny předpoklady bezprostřednosti a aktuálnosti případného protiústavního zásahu, jejichž přítomnost musí Ústavní soud s ohledem na uvedenou zásadu minimalizace před dalším svým zkoumáním potvrdit. Ústavní soud neměl proto právní důvod postup policejního orgánu a státního zastupitelství z hlediska jeho možných dopadů na postavení stěžovatelů v rovině ústavnosti dále hodnotit. Jakýkoli jeho výrok by byl neefektivní, akademický.

Ústavní soud ovšem nad rámec posuzované věci podotýká, že pravomocné usnesení o odložení věci podle ustanovení § 159a trestního řádu stěžovatelům nijak nebrání, aby nárok na náhradu škody uplatnili v občanskoprávním řízení.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 23. června 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.