II. ÚS 75/17
II.ÚS 75/17 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava-Poruba, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016, č. j. 13 Co 319/2016-240, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 90 P 52/2014-178, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 26 odst. 2, v článku 32 odst. 1 a 4, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 3 odst. 1, v článku 5, v článku 9 odst. 3, v článku 12 odst. 2, a v článku 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že sice akceptoval v řízení před soudem prvního stupně s ohledem na útlý věk nezletilé celodenní péči matky nezletilé (dále jen "matka"), která pobývala v této době na rodičovské dovolené a souhlasil se svěřením nezletilé do výlučné péče matky, od narození nezletilé však projevuje trvalý zájem plnohodnotně se podílet na její výchově. Stěžovatel se na základě dohody s matkou s nezletilou široce stýkal, a má za to, že v současnosti, kdy má nezletilá téměř šest let, je již dána změna poměrů pro to, aby byla svěřena do střídavé výchovy rodičů. Stěžovatel prohlašuje, že má vhodné podmínky pro výchovu nezletilé, je zcela obeznámen s jejím zdravotním stavem, denními návyky a režimem, nezletilá u něj pobývá ráda, a je zde zahrnována péčí nejen stěžovatele, ale i jeho rodičů. Stěžovatel se tedy domnívá, že svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů není v rozporu s jejími zájmy, naopak se jedná o realizaci jejího práva na rovnoměrnou péči obou rodičů. Pravidelná střídavá výchova by byla dle stěžovatele pro nezletilou vhodnější než aktuální omezený styk jen o víkendových dnech a krátkém pobytu v průběhu týdne. Současně je namítáno, že rozsah soudem stanoveného styku nerespektuje specifika pracovní doby stěžovatele, který pracuje jako hasič Hasičského sboru Moravskoslezského kraje, a jeho směny jsou zákonem určeny v délce 24 hodin co tři dny, což koliduje s termíny styku danými soudním rozhodnutím. Stěžovatel napadá také výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, kdy soud uložil stěžovateli zaplatit náklady státu spočívající ve znalečném ve výši 8 400 Kč.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 90 P 52/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 90 P 52/2014-178, byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou M. včetně výživného (výrok I.), stěžovateli byl upraven styk s nezletilou M. každý sudý týden roku od pátku 14 hod. do následující neděle 18 hod. a každý lichý týden roku od středy 12:30 hod. do čtvrtku 18 hod. s tím, že tento styk se neuskutečňuje v době letních prázdnin a v době od 23. 12. do 1. 1., kdy je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou tři týdny o hlavních školních prázdninách vždy v intervalech maximálně sedmi dnů po sobě jdoucích, dále o vánočních svátcích v sudém roce 26. 12. od 8:00 do 18:00 hod. a od 29. 12. 8:00 hod. do 1. 1. 13:00 hod., v lichém roce od 23. 12. 8:00 hod. do 25. 12. 18:00 hod. a od 29. 12. 8:00 hod. do 30. 12. 18:00 hod. (výrok II.), bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.), a každému z rodičů bylo uloženo zaplatit na nákladech řízení státu částku 4 200 Kč (výrok V.). Ve vztahu k úpravě styku byla vyslovena předběžná vykonatelnost rozsudku (výrok VI.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a domáhal se svěření nezletilé do střídavé péče rodičů v týdenních intervalech s odůvodněním, že střídavá výchova je jako jediná pro ni vhodná, neboť je starší, mnohem samostatnější a změnilo se její sociální postavení, když navštěvuje mateřskou školu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016, č. j. 13 Co 319/2016-240, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou M. v každém sudém kalendářním týdnu v roce od pátku 16:00 hod. do neděle 18:00 hod. a v každém lichém kalendářním týdnu v roce od středy 16:00 hod. do čtvrtku 18:00 hod. s výjimkou měsíců července a srpna a doby od 23. 12. do 1. 1., kdy je oprávněn stýkat se s nezletilou M. každoročně od 8. 7. do 15. 7., od 29. 7. do 5. 8. a od 19. 8. do 26. 8. vždy od 8:00 hod. prvního dne styku do 18:00 hod. posledního dne styku, dále o vánočních svátcích v každém sudém kalendářním roce 26. 12. od 8:00 hod. do 18:00 hod., a od 29. 12. 8:00 hod. do 1. 1. 18:00 hod. a v každém lichém kalendářním roce od 23. 12. 8:00 hod. do 25. 12. 18:00 hod. a od 29. 12. 8:00 hod. do 30. 12. 18:00 hod. Odvolací soud změnil také výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit státu náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 8 400 Kč.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Novém Jičíně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.

5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Ústavní soud považuje na tomto místě za vhodné zdůraznit, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

6. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy obou stupňů důkladně zkoumaly mimo jiné na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpráv Fakultní nemocnice Ostrava, Fakultní nemocnice Olomouc, dalších lékařských zpráv a vyjádření, zpráv opatrovníka a mateřské školy K., zda je v zájmu nezletilé, aby byla ponechána ve výlučné péči matky, a se stěžovatelem se stýkala v rozsahu soudem stanoveného styku.

7. Okresní soud v Novém Jičíně dospěl k závěru, že nastalé změny u nezletilé (nástup do mateřské školy, dosažení pěti let věku, u matky nástup do zaměstnání, u otce změna bydliště) nejsou způsobilé změnit poslední rozhodnutí soudu o péči o nezletilou, neboť tyto změny nejsou provázeny změnou ve vzájemných vztazích rodičů, kteří nedokáží spolu komunikovat, a tím ani spolupracovat při výchově nezletilé, postrádají schopnost navzájem se tolerovat a respektovat, domluvit se na podobných výchovných postupech a zachovávat podobné stereotypy tak, aby střídavá péče u nezletilé v předškolním věku nevedla k destabilizaci jejího emočního a sociálního vývoje. Soud v této souvislosti poukázal na zvýšené nároky na péči o nezletilou vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, kdy je nutný pravidelný jednotný režim v péči o nezletilou, ale i v komunikaci se zdravotnickými zařízeními, čehož rodiče nejsou schopni díky vzájemné nedůvěře a narušené komunikaci docílit, i když je stěžovatel dobře informován o zdravotním stavu nezletilé a je schopen o nezletilou s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu pečovat. Pro střídavou péči v dané věci nebyly dle soudu prvního stupně splněny ani další podmínky jako emocionální zralost nezletilé či její adaptační schopnosti, což je dáno hlavně věkem nezletilé. Odnětí nezletilé z výlučné péče matky a svěření do střídavé péče soud za těchto okolností neshledal v nejlepším zájmu nezletilé.

8. S těmito závěry se ztotožnil odvolací soud, který měl za prokázané, že u nezletilé dominuje mateřská vazba poskytující jí bazální jistotu a bezpečí, stálost prostředí a stabilitu domácího řádu i s ohledem na to, že její psychický vývoj je z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a rozpadu rodiny nerovnoměrný a vyžaduje zvýšené nároky na péči a pravidelný a jednotný režim, a střídavá péče by tudíž vedla k destabilizaci jejího emočního a sociálního vývoje. Tento závěr dle soudu koresponduje i s ostatními provedenými důkazy, zejména psychologickými vyšetřeními. Další významnou překážkou střídavé péče jsou dle odvolacího soudu antagonistické vztahy mezi rodiči, které se od poslední úpravy péče o nezletilou nezlepšily, jejich konflikty spíše eskalují, a tato nepřátelská atmosféra má negativní dopad na psychiku nezletilé, kterou je třeba před případnými konflikty i před zátěžovými situacemi chránit a nikoliv přenášet na ni vyhrocené vztahy mezi rodiči. Odvolací soud dovodil, že nezletilá je v péči matky spokojená, zdárně prospívá, vede se jí dobře a nijak nestrádá, a to ani nedostatkem kontaktů se stěžovatelem, s nímž se často stýká i v průběhu týdne a matka jí ve styku i přes problematickou kooperaci rodičů nebrání.

9. Ze shora uvedeného je zřejmé, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s tvrzeními stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu výchovy nezletilé ve smyslu návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, a vyvrátily tak argumentaci stěžovatele, že je dán důvod pro změnu péče o nezletilou. Není přínosné na tomto místě podrobně opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním a judikaturou Ústavního soudu. Jakkoli by v obecné rovině stěžovatelem uváděné důvody, zejména věk nezletilé a její nástup do mateřské školy v souhrnu s široce vykonávanou péčí stěžovatele o nezletilou mohly vést k závěru o vhodnosti svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, je nutno přihlížet v každé opatrovnické věci ke konkrétním okolnostem případu a hledat řešení v nejlepším zájmu dítěte, jak soudy ústavně souladným způsobem v projednávané věci učinily. Ústavní soud připomíná, že hlavním kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy, kterého se stěžovatel domáhá, není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

10. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že názor nezletilé byl zjišťován pouze v rámci znaleckého zkoumání v lednu roku 2015. Ústavní soud vždy považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud však v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není tak povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilé byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím znaleckého posudku. Tento postup je i v souladu s § 100 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ostatně lze v této souvislosti poukázat na závěr znalkyně, která uvedla, že nezletilá není schopna v plném rozsahu posoudit aktuální rodinné uspořádání, má pozitivní vztah k oběma rodičům, a vzhledem ke svému věku se rodičům nastavenému režimu přizpůsobuje se situačním emočním znejistěním, bez schopnosti projevit dosud svůj názor.

11. Stěžovatel také namítá, že nebylo při stanovení styku s nezletilou přihlédnuto k jeho časovým možnostem, které nemůže ovlivnit, neboť podléhají zákonné úpravě týkající se pracovníků hasičského sboru. Stěžovatel nesouhlasí konkrétně s tím, že byla odvolacím soudem posunuta doba převzetí nezletilé v pátek ze 14:00 hod. na 16:00 hod., čímž byl jeho styk s nezletilou zúžen. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve svém odvolání poukazoval na nemožnost vyzvedávat nezletilou ve 14:00 hod., když v některé dny není schopen ukončit svou pracovní směnu tak, aby se mohl dostavit do bydliště matky k převzetí nezletilé. Odvolací soud tedy stěžovateli vyhověl, a páteční i středeční převzetí nezletilé posunul na 16:00 hod. Namítá-li stěžovatel, že pracuje v rámci 24 hodinových směn, nelze než konstatovat, že je na něm, aby se dohodl s matkou ve dnech, kdy nemůže nezletilou převzít, na náhradních termínech styku. Není totiž možné soudně stanovit rozsah styku tak, aby vždy respektoval nepravidelnou pracovní dobu stěžovatele.

12. Pokud stěžovatel nesouhlasí s výší nákladů řízení, jak mu byly uloženy odvolacím soudem, Ústavní soud připomíná, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně, zejména pokud se jedná o bagatelní částku, jak je tomu v projednávané věci. Z tohoto pohledu je nutno přistupovat i k námitce překvapivosti výroku o nákladech řízení napadeného rozsudku, kdy odvolací soud nerozhodl o nákladech řízení vzniklých České republice shodně jako soud prvního stupně. Jednalo se o posouzení otázky, kdo z účastníků nesl v převážné míře odpovědnost za vzniklé náklady, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru o uložení nákladů řízení státu spočívajících ve znalečném ve výši 8 400 Kč s přihlédnutím k výsledku řízení oběma rodičům z jedné poloviny, zatímco soud odvolací uložil tuto povinnost v plném rozsahu stěžovateli. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr tím, že znalecký posudek byl proveden k návrhu stěžovatele na změnu péče, a jelikož byl tento návrh zamítnut, výsledkem řízení je neúspěch stěžovatele, jemuž soud proto uložil, aby náklady státu zaplatil. Ústavní soud na základě obsahu opatrovnického spisu konstatuje, že znalecký posudek byl soudem skutečně zadán k prokázání tvrzení stěžovatele, že došlo ke změně poměrů ohledně nezletilé. Je pak na soudu, aby rozhodl, zda v případě, kdy tento návrh stěžovatele byl zamítnut, byl stěžovatel povinen k úhradě nákladů státu v plném rozsahu, nebo jednou polovinou. Takový závěr obecných soudů je však otázkou aplikace podústavního práva, která, jak bylo shora uvedeno, není předmětem přezkumu Ústavního soudu, a to tím spíše, jedná-li se o otázku nákladů řízení.

13. Ústavní soud však na tomto místě nemůže nepoukázat na zákonnou povinnost účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti [§ 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a označit na jejich podporu důkazy [§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. To platí i pro řízení sporné, například o úpravu výchovy a výživy nezletilého, nic na tom přitom nemění skutečnost, že ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření, či ustanoví znalce. Náklady znalečného i v nesporném řízení tedy vznikají v souvislosti s uplatněním práva účastníků (v dané věci se jednalo o návrh stěžovatele na změnu péče), tedy v jejich zájmu, a je tedy logicky dána jejich povinnost je zaplatit. I kdyby tedy stěžovatel důkaz znaleckým posudkem nenavrhoval, byl nepochybně proveden v jeho zájmu, neboť jím měla být potvrzena či vyvrácena jeho tvrzení. Předmětem řízení zahájeného na návrh matky sice bylo upravit styk stěžovatele s nezletilou, avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel na návrh matky reagoval návrhem na změnu péče, bylo nutno primárně řešit otázku změny poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí, kterým byla nezletilá svěřena do péče, posoudit, zda došlo k zásadní změně v těch skutečnostech, které tvořily skutkový podklad, na němž bylo založeno poslední rozhodnutí soudu, a postavit najisto, že provedená úprava péče s ohledem na změnu poměrů již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj nezletilé a že střídavá péče, jíž se stěžovatel domáhá, je v tomto případě vhodnějším modelem úpravy poměrů nezletilé a je v jejím nejlepším zájmu.

14. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, jak je tomu v dané věci, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny bezesporu představuje. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého doporučením znalkyně i opatrovníka. Ústavní soud ani obecné soudy nezpochybňují, že nezletilá má ke stěžovateli vřelý citový vztah, a ráda s ním tráví svůj čas, nicméně, jak již bylo shora uvedeno, podmínky pro její svěření do střídavé výchovy rodičů splněny nejsou. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy styku s nezletilou. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.