II. ÚS 748/10
II.ÚS 748/10 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Slezská 3, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 11 C 64/2003-126 ze dne 24. 9. 2008, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 81/2009-157 ze dne 2. 4. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3391/2009-179 ze dne 8. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, vyplývajícího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

Jak Ústavní soud z vyžádaného procesního spisu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel v postavení žalobce domáhal proti žalovanému M. P. (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 169 260 Kč s příslušenstvím jako úhrady za bezesmluvní užívání budovy bez čp., nacházející se na pozemku st. p. č. X v k.ú. Sluštice, obec S., a to za období druhé poloviny roku 2001. Rozsudkem č. j. 11 C 64/2003-126 ze dne 24. 9. 2008 Okresní soud Praha - východ (dále též "okresní soud") podanou žalobu zamítl (výrok I.) a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud tak rozhodl poté, co bylo jeho původní zamítavé rozhodnutí ze dne 9. 3. 2005 zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 425/2005-72 ze dne 29. 11. 2005 a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za osvědčené, že vedlejší účastník v roce 2001 užíval předmětné prostory o velikosti 403 m2, přičemž v dané době byli jako podíloví spoluvlastníci těchto prostor v katastru nemovitostí evidováni stěžovatel a P. K., každý v rozsahu jedné poloviny. Dle zjištění soudu byly předmětné prostory přenechány vedlejšímu účastníkovi do užívání na dobu neurčitou na podkladě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 28. 12. 2000, uzavřené mezi P. K. jako pronajímatelem a vedlejším účastníkem jako nájemcem, za měsíční nájem 35 000 Kč, který byl dle předložených příjmových dokladů řádně hrazen k rukám P. K. V rámci dalšího řízení soud doplnil dokazování o rozsudek Okresního soudu Praha - východ č. j. 11 C 325/2005-47 ze dne 26. 4. 2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 436/2006-75 ze dne 9. 1. 2007, který za výlučného vlastníka mimo jiné i sporných prostor označil stěžovatele, když bylo prokázáno, že kupní smlouva ze dne 8. 5. 1999 o převodu spoluvlastnického podílu na P. K. je neplatná. Ve světle popsaného skutkového stavu nalézací soud dovodil absolutní neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a P. K. z důvodu, že P. K. jako "nevlastník" nemovitosti nebyl oprávněn tuto smlouvu uzavřít a dále pro neurčité vymezení předmětu nájmu. Samotnou žalobu soud posoudil podle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), s tím, že vedlejší účastník jako dlužník plnil P. K., který získal na úkor věřitele (stěžovatele) bezdůvodné obohacení. Podle nalézacího soudu existovala dohoda o způsobu vybírání nájemného, jinými slovy stěžovatel byl v té době srozuměn se skutečností, že nájemní smlouvy za něj uzavírá a plnění za užívání nemovitostí přebírá P. K. Jestliže tedy vedlejší účastník jako dlužník fakticky zaplatil bezdůvodné obohacení za užívání nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele prostřednictvím P. K., zprostil se svého závazku, neboť plnil osobě oprávněné namísto věřitele.

Rozhodnutí okresního soudu ve věci samé k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 31 Co 81/2009-157 ze dne 2. 4. 2009, jímž změnil toliko výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně co do jejich výše a nově zavázal stěžovatele i k úhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostačující pro vydání meritorního rozhodnutí, po právní stránce však věc posoudil odlišně. Právní názor odvolací soud založil na aplikaci ustanovení § 457 občanského zákoníku, podle něhož spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Aktivní i pasivní legitimace je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Uvedené podle odvolacího soudu znamenalo, že může existovat vztah pouze mezi domnělým vlastníkem P. K. a nájemcem (vedlejším účastníkem), kteří by si měli vracet plnění, a na druhé straně vztah mezi vlastníkem (stěžovatelem) a domnělým vlastníkem P. K., přičemž se jedná o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení - o bezdůvodné obohacení z neplatné nájemní smlouvy ze dne 28. 12. 2000 a o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy kupní ze dne 8. 5. 1999 (vztah mezi stěžovatelem a P. K.). Odvolací soud rozhodně zavrhl existenci právního vztahu mezi vlastníkem (stěžovatelem) a nájemcem (vedlejším účastníkem) s tím, že neplatnou nájemní smlouvou mezi nimi žádný vztah založen nebyl. Vedlejší účastník nebyl proto s ohledem na daný předmět sporu ve vztahu ke stěžovateli jako žalobci věcně pasivně legitimován.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením č. j. 28 Cdo 3391/2009-179 ze dne 8. 12. 2009, shledávaje rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se zákonem i svou ustálenou judikaturou.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy neochránily jeho majetek a strpěly a v podstatě legalizovaly protizákonný stav, kdy majetek stěžovatele užívala třetí osoba proti jeho vůli, a soudy odmítly této osobě uložit povinnost za toto užívání zaplatit, čímž došlo k porušení čl. 11 Listiny. Na podporu své argumentace stěžovatel obsáhle vylíčil skutkové okolnosti případu, z nichž je prý patrné, že vedlejší účastník si v rozhodné době musel být vědom, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, přičemž postoj vedlejšího účastníka k celému sporu, zastávaný společně s dalšími nájemci postiženými žalobami stěžovatele, svědčí o tom, že s P. K. tvoří organizovanou skupinu osob navzájem si dosvědčujících potřebné skutečnosti.

Obecné soudy podle stěžovatele zasáhly i do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť rozhodovaly v rozporu s dosavadní judikaturou, ustálenou právní teorií a nevypořádaly se se všemi žalobními tvrzeními, především se nijak nezabývaly nárokem stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu užívání jeho majetku bez právního důvodu a místo toho se omezily na konstatování existence vztahů z neplatných smluv. V návaznosti na řečené stěžovatel označil za chybnou úvahu odvolacího a dovolacího soudu, že z neplatné kupní smlouvy jsou účastníci povinni vrátit si plnění "užívání" nemovitosti, kterážto otázka není podle jeho názoru součástí vzájemných vztahů z kupní smlouvy, k nimž se řadí toliko předání kupní ceny a "převzetí" vlastnictví. Mimo to P. K., jak se ukázalo, nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neměl ani jiný právní titul opravňující jej prostor užívat, tudíž "vrácení užívání" z neplatné nájemní smlouvy shledával stěžovatel nemožným z důvodu, že P. K. by přijal plnění, ke kterému není oprávněn a paradoxně by se tak bezdůvodně obohatil ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi. Vypořádání mezi dotčenými osobami mělo podle návrhu stěžovatele proběhnout tak, že P. K. vrátí vedlejšímu účastníkovi přijaté platby nájemného a vedlejší účastník stěžovateli uhradí bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, neboť zkonzumoval stěžovatelovo "právo užívání".

Za zcela nepřípustné pokládal stěžovatel rozhodování senátu 31 Co Krajského soudu v Praze, jenž ve skutkově obdobných situacích vydává protichůdná rozhodnutí, údajně vždy vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele. Stěžovatel své tvrzení dokládal na příkladu řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 10/2004, respektive odvolacího řízení pod sp. zn. 31 Co 565/2008, kde se vůči P. K. domáhal zaplacení částky za užívání obdobných prostor, popřípadě za umožnění užívání prostor jiné osobě. Zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu, odůvodněné nutností žalovat skutečného uživatele prostor, bylo krajským soudem potvrzeno jen dva měsíce před vydáním rozsudku napadeného projednávanou ústavní stížností, v němž krajský soud podle stěžovatele změnil názor na otázku pasivní legitimace ve sporu a nově tvrdil, že je nutno žalovat P. K. Senát 31 Co krajského soudu nerespektoval ani svá vlastní rozhodnutí vydávaná v rámci jednoho řízení, příkladem stěžovatel uvedl řízení u okresního soudu sp. zn. 3 C 11/2004.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 2010 stěžovatel dále upřesnil svoji argumentaci ohledně nesprávnosti názorů obecných soudů na vznik bezdůvodného obohacení mezi jednotlivými subjekty smluvních vztahů. Vznik bezdůvodného obohacení mezi P. K. (domnělým vlastníkem) a vedlejším účastníkem (nájemcem) z neplatné nájemní smlouvy byl podle jeho názoru podmíněn držbou věci, zejména existencí znaku faktického ovládání věci - corpus possessionis. Ten v dané věci absentoval, neboť P. K. nikdy předmětný prostor nepřevzal do svého faktického užívání, nikdy od něj neměl klíče, a proto nemohl na vedlejšího účastníka "převést" právo užívat. Samotná skutečnost, že byl neoprávněně veden v katastru nemovitostí jako spoluvlastník, nijak nedokazuje, že se ujal faktického ovládání této věci.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud Praha-východ tak učinil podáním ze dne 14. 9. 2010, v němž odkázal na obsah spisu a odůvodnění rozhodnutí.

Krajský soud v Praze v podání ze dne 30. 9. 2010 navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť podle něj k porušení práva na spravedlivý proces na straně stěžovatele nedošlo. Řešení věci odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, který také shledal postup krajského soudu správným. Ve vztahu k námitce nejednotnosti rozhodování odvolací soud podotkl, že se totožnou námitkou v napadeném rozhodnutí vypořádal a opakovaně uvedl, že ve věci 31 Co 565/2008 šlo o skutkově odlišnou situaci a žaloba byla zamítnuta, protože nebylo prokázáno užívání haly žalovaným (pozn. P. K.).

Nejvyšší soud, prostřednictvím předsedkyně senátu 28 Cdo JUDr. Ivy Brožové, oponoval stěžovatelovu názoru stran neexistence synallagmatického vztahu mezi účastníky neplatné kupní smlouvy. Připomněl, že nemovitost je v souladu s § 123 občanského zákoníku možno užívat nejen tím, že v ní vlastník bydlí nebo ji využívá k podnikání, ale i tím, že ji vlastník pronajme a osobně ji neužívá. Právě tímto způsobem P. K. nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele bez právního důvodu užíval. Dovolací soud dále podtrhl, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 383/05 ze dne 10. 10. 2007, značný význam výkladu ustanovení § 457 občanského zákoníku pro právní praxi. Podle něj k vyrovnání závazků mezi všemi třemi dotčenými subjekty obvykle postačuje, aby "nevlastník" a neoprávněný pronajímatel (P. K.) uhradil bezdůvodné obohacení majiteli věci, protože výše nájmu zaplacená nájemcem ve většině případu odpovídá nebo se blíží výši obvyklého nájmu. Popsaná konstrukce má chránit osobu, která si v dobré víře od "nevlastníka" věc pronajala. Výklad zastávaný žalobcem by naopak vedl k absurdní situaci, kdy nájemce by byl nucen plnit dvakrát - jednak vrátit druhé straně neplatné smlouvy vše, co podle ní dostal, tj. poskytnout jí náhradu za užívání nebytových prostor, a navíc poskytnout skutečnému majiteli předmětných nemovitostí náhradu za užívání nebytových prostor bez právního důvodu (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4178/2009 ze dne 24. 3. 2010). Dovolací soud v této souvislosti akcentoval, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla vyvrácena existence dobré víry vedlejšího účastníka při uzavírání nájemní smlouvy. Rovněž ze spisu nijak nevyplývá, že by vedlejší účastník vědomě uzavřel nájemní smlouvu s "nevlastníkem". K údajné nejednotnosti rozhodování senátu 31 Co krajského soudu odkázal Nejvyšší soud na ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu, který se s touto otázkou vypořádal. Dodal, že i v případě, kdy by odvolací soud ve věci vedené pod sp. zn. 31 Co 565/2008 zaujal právní názor nesouladný s judikaturou Nejvyššího soudu, nelze v ústavní stížností napadené věci přičítat k tíži vedlejšího účastníka, že stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího pod sp. zn. 31 Co 565/2008 nepodal dovolání.

Vedlejší účastník M. P. se důrazně ohradil proti nařčení ze zločinného spolčení mezi bývalými nájemci objektu a P. K., které vznesl stěžovatel, ovšem v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno. Naproti tomu v řízení vyšlo najevo, že stěžovatel věděl o způsobu vybírání nájemného a že P. K. byl osobou, jíž vedlejší účastník plnil, ačkoliv nevěděl, že oprávnění k plnění nemá P. K., který tak, v důsledku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999, získal bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele. Pokud se mezi stěžovatelem a P. K. v rozhodné době objevily neshody, nelze je dle vedlejšího účastníka dávat k tíži nájemcům, kteří byli v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a kteří řádně plnili své povinnosti. Stěžovatel dle mínění vedlejšího účastníka v ústavní stížnosti subjektivně zkresluje skutkový stav, na základě čehož pak dezinterpretuje soudní rozhodnutí. Za výsledek desinterpretace vedlejší účastník označil i stěžovatelovo tvrzení o nejednotnosti rozhodování krajského soudu.

Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovateli k replice. Stěžovatel reagoval podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2011, v němž rekapituloval a částečně doplnil argumentaci zahrnutou již v ústavní stížnosti. Opětovně se vyjádřil k otázce nejednotnosti rozhodování krajského soudu, přičemž trval na tom, že i v případě věci vedené pod sp. zn. 31 Co 565/2008 se mu podařilo prokázat, že P. K. umožnil užívání předmětných prostor jiné osobě (společnosti B-LAND, s. r. o., jejímž byl jednatelem), byť příslušná nájemní smlouva nebyla v řízení předložena. Žaloba proti P. K. byla ovšem zamítnuta. Stěžovatel z uvedeného nabyl dojmu, že si tím krajský soud vynucuje specifikaci žalobního tvrzení co do skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, což nepatří k povinnostem žalobce a není to ani možné. K absenci znaku faktického ovládání věci na straně P. K. stěžovatel nově podotkl, že vedlejší účastník "převzal užívání" prostor nikoliv od P. K., ale na základě nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem dne 1. 1. 1999, která byla platná na dobu jednoho roku. Stěžovatel rovněž opakovaně vyvracel tvrzení obecných soudů a vedlejšího účastníka ohledně existence dobré víry, kterou pokládal za okrajovou pro rozhodnutí ve věci, dále existence dohody o rozdělení užívání sporných nemovitostí a způsobu inkasa nájemného či údajného nařčení ze zločinného spolčení, jež popřel s tvrzením, že pouze upozorňoval na nápadně jednotný postup nájemců a P. K. v jednotlivých řízeních i mimo ně. Dovolání ve věci sp. zn. 31 Co 565/2008 nepodal stěžovatel dle svých slov proto, že nepředpokládal vnitřně rozporné rozhodování krajského soudu a nechtěl soudy zatěžovat nedůvodným opravným prostředkem, jehož uplatnění nebylo navíc povinné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

V předloženém stížnostním návrhu stěžovatel projevuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku věcné pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jinými slovy podrobuje kritice právní názory, které obecné soudy vyvodily z ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, zejména jeho § 457. K tomu je třeba připomenout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou restituční povinnosti z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy v minulosti opakovaně zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud, a to v souvislosti s obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1611/12. Od závěrů přijatých v rozhodnutí, jímž byla stížnost v tomto řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat.

Odpovědi na zásadní argumenty stěžovatele, jmenovitě na otázku jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu užívání jeho majetku bez právního důvodu, či neexistenci synallagmatického vztahu mezi domnělým vlastníkem P. K. a vedlejším účastníkem odůvodněnou faktem, že P. K. nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neměl ani jiný právní titul opravňující jej prostor užívat, což vylučovalo "vrácení užívání" z neplatné nájemní smlouvy, lze dále nalézt v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 383/05 ze dne 10. 10. 2007 (N 156/47 SbNU 35). Přestože byl Ústavní soud v předmětné věci konfrontován s částečně odchylnou situací, kdy nemovitost byla přenechána do nájmu třetí osobě menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti, přičemž následný spor byl veden mezi většinovou spoluvlastnicí - stěžovatelkou, která se domáhala po žalovaném - nájemci vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitosti bez právního důvodu, právní závěry, které Ústavní soud při té příležitosti vyslovil, lze v obecné rovině aplikovat i na projednávaný případ. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že spočívalo-li spotřebované plnění v tom, že menšinová spoluvlastnice dala žalovanému do užívání celou předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky, třebaže k poskytnutí takového plnění žalovanému nebyla menšinová spoluvlastnice oprávněna (to byl ostatně právě důvod neplatnosti nájemní smlouvy), vylučuje to již samo o sobě logicky eventuální názor, že žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění bez právního důvodu. "V případě této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení je totiž podmínkou, aby pro plnění nebylo žádného právního důvodu již od počátku; v posuzované věci však bylo plněno na základě právního důvodu, tzn. právního úkonu, který je však neplatný. Rovněž je z povahy věci vyloučeno, aby žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění z neplatného právního úkonu; nemohl mezi nimi vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy, neboť vůči sobě nebyli ve smluvním postavení (žádnou smlouvu spolu neuzavřeli) a tak si logicky z neplatné smlouvy ničeho nemohli plnit." Na jiném místě Ústavní soud poznamenal, že "z dikce citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že účastníci neplatné smlouvy si vrací vše, co podle neplatné smlouvy dostali, aniž by byla tato povinnost zákonem dále jakkoli podmiňována. Vzájemná restituční povinnost vyplývající z § 457 občanského zákoníku není podmiňována určitým právním vztahem účastníka k předmětu plnění, které má být vráceno (restituováno) [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 657/2004]. Pokud by zákonodárce zamýšlel opak, výslovně by to v ust. § 457 občanského zákoníku uvedl; muselo mu být totiž zřejmé, že smlouva může být neplatná též z důvodu, že účastník smlouvy např. disponoval s věcí, ke které neměl příslušné právo, věc užíval nad rozsah svého právního vztahu k ní. Přesto zákonodárce explicitně stanovil požadavek vrácení - toliko mezi účastníky smlouvy - všeho, co ti podle neplatné smlouvy dostali a projevil tak jednoznačně svou vůli (což nemá nutně za následek, že případné nároky třetích osob zůstanou neuspokojeny ...)."

Pokud jde o namítaný nesoulad mezi rozhodnutími Krajského soudu v Praze v otázce pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, není Ústavní soud v zásadě oprávněn jej zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, zejména, jestliže sjednocování judikatury obecného soudnictví je věcí Nejvyššího soudu. Nicméně nelze také pominout, že na první pohled jistá nejednotnost může pramenit i ze skutečnosti, že každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. V konkrétním případě stěžovatel netvrdí, že sporné prostory ve věci vedené pod sp. zn. 31 Co 565/2008 byly jejich uživateli, společnosti B-LAND, s. r. o., přenechány na podkladě nájemní smlouvy uzavřené s P. K., v replice k vyjádření účastníků řízení naopak přiznává, že žádná taková nájemní smlouva předložena nebyla. Navzdory opačnému názoru stěžovatele se přitom jedná o zásadní skutečnost, která zmiňovaný případ odlišuje od nyní posuzovaného.

Neobstojí ani námitka stěžovatele ohledně nejednotnosti opakovaného rozhodování krajského soudu v rámci řízení. Krajský soud jako odvolací soud není vázán právním názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Je třeba mít na zřeteli, že v průběhu řízení dochází pod vlivem doplnění dokazování k posunu ve skutkových zjištěních, který často ústí i ve změnu právního názoru na věc.

Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí názor stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.

Ve světle řečeného Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.