II. ÚS 735/13
II.ÚS 735/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Štěpána Lexy, MUDr. Michala Lexy a Daniela Lexy, všech zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1949/2012, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 27 Co 330/2011, 27 Co 331/2011, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 5 C 88/2001, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu pro Prahu - východ jako účastníků řízení, a Středočeských energetických závodů, státního podniku v likvidaci, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze, Antonína Šorela, PhDr. Petra Šorela, Ing. Ivy Novákové, Vladimíra Šorela, všech zastoupených JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou, se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Blanky Bezvodové, Vratislava Bezvody a Ing. Adi Miklasové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který co do všech formálních náležitostí odpovídal zákonu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítli porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 Listiny, a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ve sporu, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, stěžovatelé spolu s dalšími žalobci (nyní v postavení vedlejších účastníků) žalovali Středočeské energetické závody, státní podnik v likvidaci, o vydání ideálních spoluvlastnických podílů na vodní elektrárně v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, tvořené přesně specifikovanými nemovitostmi. Okresní soud Praha - východ žalobu nyní napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že požadované nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období vymezené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Krajský soud v Praze toto rozhodnutí (v meritu sporu) potvrdil rozsudkem taktéž nyní napadeným, když uplatněný nárok vyhodnotil z týchž důvodů jako nedůvodný. Stěžovatelé následně neuspěli ani před Nejvyšším soudem, který jejich dovolání odmítl pro nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy nižších instancí podle něj adekvátně zohlednily dříve jím vyslovený závěr, že nemohlo dojít k restituci těch nemovitostí, které byly znárodněny v tzv. první etapě, vymezené dekrety prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a akty bezprostředně následujícími. Teprve došlo-li k aplikaci tzv. druhé etapy znárodnění, započaté zákonem č. 114/1948 Sb., přicházela do úvahy restituce majetku. V posuzovaném případě došlo k relevantnímu jednání ještě před začátkem zákonného rozhodného období vymezeného daty 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990. Ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo při splnění zákonných požadavků ex lege a nikoliv až příslušným rozhodnutím vydaným na základě znárodňovacího dekretu.

Stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí. Porušení práva na spravedlivý proces v řízení prvého a druhého stupně spatřují v rezignaci na konkrétní posouzení věci žalobců, když soudy bez dalšího vyšly z názoru prezentovaného v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5283/2009-790, týkajícího se dovolání Ing. Adi Miklasové, hlavní interventky v restituční věci stěžovatelů a ostatních žalobců. Krajský soud připustil, že nebýt žaloby hlavní interventky (a následného dovolacího rozhodnutí), bylo by na místě zkoumat, zda byla vyplacena náhrada, případně proč se tak nestalo, a bylo by možno uvažovat, že křivda byla završena v rozhodném období. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že právě završení křivdy teprve v rozhodném období v předchozím řízení prokázali. Námitkami, zdůrazňujícími rozdíl proti argumentaci hlavní interventky, se soudy nevypořádaly; například uplatnili své nároky postupem splňujícím krom požadavků zákona č. 87/1991 Sb. i požadavky zákona č. 92/1991 Sb., z důvodu neposkytnutí náhrady je třeba jejich restituční nárok posuzovat podle § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., atd. Soudy se rovněž nijak nevypořádaly s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 408/2000) vydaným v téže věci, kde vyslovil závazný názor, že soudy I. a II. stupně mají po objasnění otázky poskytnutí či neposkytnutí náhrady věc posoudit se zřetelem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96 a výklad ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Taktéž v napadeném usnesení dovolacího soudu není zmínka o odlišnosti tvrzení a argumentace stěžovatelů a hlavní interventky. Nedostatečně se též vypořádává s výhradou směřující k předchozímu závaznému judikátu (sp. zn. 28 Cdo 408/2000). Přitom hodlal-li se od něho odchýlit, měl povinnost věc postoupit velkému senátu. V další části podání stěžovatelé rozebírají otázku rozhodného období a (ne)poskytnutí náhrady za znárodněný majetek. Poukazují na to, dekretem nemohla být elektrárna znárodněna z důvodu neurčitosti. Ačkoliv firma právních předchůdců stěžovatelů byla v obchodním rejstříku zapsána jako "ŠOREL A SCHUBERT, labská elektrárna ve Staré Boleslavi", vyhláškou Ministerstva průmyslu č. 1230 ze dne 7. 3. 1946 vydanou podle Dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. byly na národní podnik Východočeské elektrárny převedeny majetkové soubory a práva firmy "ŠOREL A SCHUBERT, mlýn a labská elektrárna ve Staré Boleslavi, okr. Brandýs n. L.". V té době existovaly mlýny dva, na každém břehu Labe jeden, a nebylo jasné, kterého mlýna se znárodnění týká. To bylo konkretizováno až následným výměrem spadajícím již do rozhodného období, konkrétně výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 3. 8. 1949, jímž byla stanovena majetková podstata znárodněné firmy. Vyhlášení znárodnění ministrem ve vztahu ke konkrétnímu podniku vyžadoval pro faktické znárodnění a přechod majetku na stát ostatně i dekret. Ten předpokládal i poskytnutí náhrady, k jejímuž vyplacení ovšem v důsledku změny politických poměrů nedošlo. Křivda tak byla završena i z tohoto důvodu v rozhodném období. S ohledem na zákonné vymezení rozhodného období a existence zmiňovaného výměru Ministerstva průmyslu ze dne 3. 8. 1949, tedy do rozhodného období spadajícího, měli stěžovatelé legitimní očekávání, že spor dopadne v jejich prospěch. V průběhu řízení toto očekávání ještě posílil Nejvyšší soud svým taktéž již zmiňovaným rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 408/2000. Výsledek řízení proto stěžovatelé vnímají jako újmu v právu na ochranu vlastnictví.

Okresní, krajský i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních vyslovily nesouhlas s názorem stěžovatelů a odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků. K obsahu ústavní stížnosti se dále vyjádřil vedlejší účastník - Středočeské energetické závody. Podle něj stěžovatelé předkládají pouze své domněnky svévole rozhodování, absence ochrany vlastnického práva a pocitu právní nejistoty z napadených rozhodnutí. Jejich námitky však podezření z porušení základních práv ani nezakládají ani se s nimi nelze ztotožnit. Poukaz na předcházející kasační rozhodnutí dovolacího soudu, v němž je připomínán nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96 není namístě, neboť daný nález jen interpretoval ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., kterýžto předpis se ovšem v tomto případě vůbec nedal aplikovat pro nesplnění hypotézy normy - odnětí nemovitostí v rozhodném období. Argumentaci, že ke znárodnění nemohlo dojít před rozhodným obdobím z důvodu neurčitosti použitého termínu mlýn, považuje vedlejší účastník za formalistickou a irelevantní, když o znárodněném majetku nebylo pochyb a ještě v roce 1947 byl protokolárně předán. Výsledek řízení o žalobě hlavní interventky byl zohledněn zcela logicky, naopak nesprávným by bylo rozhodnutí následující předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 408/2000, neboť by to bylo v rozporu s recentní judikaturou, vedlejším účastníkem citovanou. Vedlejší účastník se pak vyjadřuje k jednotlivým dalším dílčím námitkám s tím, že žádná podle jeho názoru nemůže vést k závěru o porušení základních práv. Podrobné vyjádření podali také další vedlejší účastníci - Antonín, Petr a Vladimír Šorelovi a Iva Nováková, kteří naopak s důvody a obsahem ústavní stížnosti souhlasí. Také podle nich Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 408/2000 formuloval závazný skutkový a právní názor, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Stejně rozhodl v jednom z předchozích rozhodnutí i krajský soud. Přesto nebyl závazný právní názor v nyní napadených rozhodnutích respektován, čímž došlo k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Původní rozhodnutí přitom nejsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu vydaným ve věci hlavní interventky, na které se v poslední fázi řízení soudy odvolávaly, když hlavní interventka svůj nárok opírala o jiná skutková a právní tvrzení. Odchylkami se však okresní ani krajský soud nezabývaly. Shodně se stěžovateli dále poukazují na to, že součástí procesu znárodnění byl i proces poskytnutí náhrady, pro který ovšem nebyl vytvořen řádný institucionální a právní rámec. Přitom teprve v rozhodném období se stalo zřejmým, že k vyplacení náhrady nedojde, majetková křivda tak byla spáchána až tehdy. Navíc závěr soudů, že restituce nemovitostí spadajících do tzv. 1. etapy znárodnění nepřichází do úvahy, je v přímém rozporu s dikcí zákona č. 87/1991 Sb. (§ 2 odst. 3 věta druhá). Soudy rovněž nepostavily najisto, že se v daném případě jednalo o energetický podnik. Podobně jako stěžovatelé se i vedlejší účastníci domnívají, že použitím termínu "mlýn" v souvislosti se znárodňovanou firmou vyhláškami z let 1945 a 1946 nebyl předmět znárodnění řádně označen. Vedlejší účastnice Aďa Miklasová sdělila, že nemůže využít služeb advokátky, která ji v řízení zastupovala. Protože by bylo obtížné zajistit pomoc jiného advokáta, který by se v krátkém čase s tak obsáhlou materií seznámil, nezbývá jí, než svého práva vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti nevyužít. Postavení vedlejšího účastníka řízení se nicméně nevzdala. Zbývající vedlejší účastníci na výzvu nereagovali.

Stěžovatelé doručili k podaným vyjádřením, zejména argumentaci Středočeských energetických závodů, s. p., v likvidaci, repliku. Oponují tvrzení, že soudy neměly povinnost řídit se závazným rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 408/2000. To naopak posílilo jejich legitimní očekávání založené již dikcí restitučního zákona. Znovu zopakovali, že za nemovitosti nebyla při převzetí státem poskytnuta žádná náhrada a že křivda byla završena až v rozhodném období, kdy došlo k přesné specifikaci majetku. Konečně znovu poukazují na odlišnosti svého postupu od procesní taktiky vedlejší interventky s tím, že pokud obecné soudy odkazovaly na rozhodnutí přijatá v její věci, rezignovaly na svou povinnost vycházet z individuálních rozměrů každého případu.
Po prostudování došlých podání, napadených rozhodnutí a spisového materiálu postoupeného Okresním soudem Praha-východ dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.

Předně Ústavní soud předesílá, že již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Důvody uvedené v ústavní stížnosti, o něž stěžovatelé opírají svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usilují o přezkum věcné správnosti napadených rozhodnutí. Přehlížejí tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právními názory vyjádřenými v napadených rozhodnutích porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by jim byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. To se zde ovšem nestalo. Ústavní soud rovněž neshledal, že by obecné soudy v tomto řízení rezignovaly na posouzení individuálních aspektů případu, pokud v napadených rozhodnutích odkázaly na závěry přijaté ve věci žaloby hlavní interventky. Jednalo se o vydání stejných nemovitostí, stejné byly i podstatné skutkové okolnosti obou řízení a podstata argumentace, o níž se nárok na vydání opíral. Rozdíl v detailech procesní taktiky hlavní interventky není podstatný. Každopádně nosné důvody zamítnutí žaloby, resp. odmítnutí dovolání jsou i tak z napadených rozhodnutí zřejmé. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 408/2000, připouští Ústavní soud, že jeho závěry, konkrétně závazné pokyny pro další řízení, nebyly šťastné a mohly ve stěžovatelích neoprávněně vzbudit určité falešné naděje stran uplatněného nároku. Nicméně byly v rozporu s ustálenou judikaturou včetně postoje Ústavního soudu a fakt, že se obecné soudy takovým pokynem následně neřídily, nemohl proto způsobit újmu na základních právech stěžovatelů. Krom toho legitimní očekávání, jakému by měla být poskytnuta ochrana, není způsobilé založit pouhé zrušovací rozhodnutí, po němž spor dále pokračuje. K zásahu do práva vlastnit majetek nemůže dojít rozhodnutím, jehož důsledkem vznik vlastnického práva teprve je. Právní ochrana vlastnit majetek na úrovni ústavního práva garantuje každému právo být vlastníkem a nebýt diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům. Jejím smyslem není ochrana subjektivního práva vlastnit, která je předmětem soukromoprávní úpravy, do které lze zahrnout i práva z restitučních nároků.

Napadená rozhodnutí vycházejí ze základního skutkového zjištění, že k odnětí majetku došlo ještě před 25. 2. 1948. Jakkoliv může Ústavní soud vnímat důvody odnětí majetku právním předchůdcům stěžovatelů jako nespravedlivé, musí konstatovat, že zákonodárce svou vůli vymezil v restitučních zákonech zřetelně; napravit lze pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. V nálezu sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223) zaujal Ústavní soud jasný postoj k otázce vzniku restitučního nároku v případě, že za znárodněný majetek nebyla vyplacena příslušná náhrada: "V § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je zakotven zvláštní restituční titul, jenž dopadá na případy znárodnění bez vyplacení příslušné náhrady (provedené na základě předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948). Podmínkou pro vznik restitučního nároku v takovémto případě však je, že k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990)." Ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493) je pak obsažen právní závěr, že se nelze domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy nevybočily vyhlášením napadených rozhodnutí z mezí ústavnosti. Protože nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.