II. ÚS 733/13
II.ÚS 733/13 ze dne 28. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti INVEST SOLAR, s. r. o., se sídlem Vinohradská 3330, 100 00 Praha 10 - Strašnice, zastoupené JUDr. Ivetou Greckou, advokátkou se sídlem U Chmelnice 2/745, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 60/2012-27 ze dne 28. 11. 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 254/2011-43 ze dne 20. 8. 2012, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích č. j. 5574/11-1200 ze dne 8. 11. 2011 a proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích č. j. 401962/11/077910302673 ze dne 15. 9. 2011, č. j. 401984/11/077910302673 ze dne 15. 9. 2011 a č. j. 420828/11/077910302673 ze dne 13. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, uzavřela stěžovatelka jakožto výrobce elektřiny ze slunečního záření smlouvu o dodávce elektřiny se společností E.ON Distribuce, a. s. (plátce daně). Cena však nebyla stěžovatelce uhrazena v plné výši, jelikož z ní byla provedena srážka odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."). Stěžovatelčiny stížnosti na postup plátce daně byly napadenými rozhodnutími Finančního úřadu v Českých Budějovicích zamítnuty. Odvolání proti těmto rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích. Žalobu ve správním soudnictví zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích a zamítnuta byla i posléze podaná kasační stížnost. Soudy a správní orgány v napadených rozhodnutích odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, v němž bylo konstatováno, že výše uvedená ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V té především obsáhle namítá, že předmětná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. jsou i přes názor Ústavního soudu (vyjádřený ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11) protiústavní. Ústavní soud údajně nezvážil všechny argumenty a navíc rozhodoval na základě zkreslených a nepravdivých informací, poskytnutých Vládou České republiky a Energetickým regulačním úřadem. Podle stěžovatelky je protiústavní i konkrétní aplikace daných ustanovení na její případ, jelikož strhávání odvodu zasahuje samotnou majetkovou podstatu stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby blíže upřesnil, jakým způsobem by mohla prokázat, že aplikace citovaných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. na ni má "rdousící efekt". Po tomto upřesnění je připravena ústavní stížnost patřičně doplnit. Stěžovatelka konečně soudům a správním orgánům vyčítá, že si při svém rozhodování počínaly formalisticky a konkrétními podáními se de facto nezabývaly.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně podotýká, že podaná ústavní stížnost se zcela a doslovně shoduje s předchozí stěžovatelčinou ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 732/13 ze dne 31. 10. 2013. Krom shodného skutkového stavu a identické ústavní stížnosti oba případy spojuje i totožné znění napadených rozsudků krajského a Nejvyššího správního soudu (rozdílem je pouze období, za nějž byla daň odvedena). Ústavní soud za této situace neshledává důvod se od usnesení sp. zn. III. ÚS 732/13 odklánět, a na jeho odůvodnění proto pro stručnost odkazuje.

Ústavní soud v citovaném usnesení mimo jiné uvedl, že se soudy zabývaly stěžovatelčinými námitkami v rozsahu, v jakém byly stěžovatelkou uplatněny, a svá rozhodnutí zároveň dostatečně odůvodnily. Napadená rozhodnutí přitom nelze považovat za formalistická či neúplná, jelikož to byla právě stěžovatelka, která žalobou a kasační stížností soudům vymezila rozsah jejich přezkumné činnosti. To bylo podle Ústavního soudu "zřejmé zejména v případě rozsahu přezkumné činnosti kasačního soudu, ve vztahu k němuž stěžovatelka adresovala toliko v obecné rovině formulovanou námitku nesprávného posouzení právní otázky, jež nemohla být kvalifikována jako řádně uplatněný stížní bod (s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, případně nově též i nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, se kasační soud vypořádal adekvátně)". Ústavní soud z těchto důvodů nepovažoval postup soudů za neúplný či formalistický, pročež v tomto smyslu nebylo shledáno ani porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud dále znovu připomněl, že ústavností předmětných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. se již zabýval v rámci abstraktní kontroly norem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž dospěl k závěru, že tato ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nejsou. Lze doplnit, že plénum Ústavního soudu posoudilo soulad předmětných ustanovení se všemi relevantními lidskými právy a svobodami, tedy včetně těch, jejichž porušení se domáhala stěžovatelka. Obecným soudům tedy zjevně nelze vyčítat, že nepostupovaly podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.

Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 také vyplývá, že se mohou objevit individuální případy, v nichž ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. dolehnou na některého z výrobců jako likvidační (tzv. rdousící efekt) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce. V takovém případ by bylo "nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn". Jak ovšem Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 732/13 uvedl, "[k]e splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci ... zjevně nedošlo, resp. existence rdousícího efektu' nebyla stěžovatelkou dosud ani konkrétně tvrzena, tím méně dokládána. Tomu odpovídá úsudek, že stěžovatelka nedoložila, že by na ni uvalení' odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako v potřebné míře konkrétnosti netvrdila, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě [taková tvrzení jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu ..., případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační]".

Pokud stěžovatelka až nyní tvrdí, že je připravena existenci výše uvedených dopadů prokázat (přičemž zároveň Ústavní soud žádá, aby nejdříve vysvětlil, jaké důkazní prostředky má zvolit), není již takový postup možný. Ústavnímu soudu totiž za daných okolností a vzhledem k zásadě subsidiarity jeho přezkumu nepřísluší se těmito argumenty zabývat.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.