II. ÚS 731/10
II.ÚS 731/10 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutární město Brno, Dominikánské nám. 1, Brno, zastoupeném JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem Masarykova 2, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2008 č. j. 50 C 105/2005-136 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 č. j. 17 Co 153/2009-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod dle čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").

Napadeným rozsudkem městského soudu ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel coby žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.240,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení do 1. 12. 2004 do zaplacení, v ostatní části byla žaloba zamítnuta a řízení zastaveno.

Obecné soudy aplikovaly na zjištění, že předmětný pozemek žalobkyně je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., právní kvalifikaci v tom smyslu, že obci (tedy stěžovateli) vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, pokud není užívání pozemku, který je součástí veřejného prostranství a je ve vlastnictví jiného subjektu, upravené např. smlouvou mezi vlastníkem pozemku a obcí. Ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. nezakládá právo obce, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl jeho bezplatné užívání.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s citovanou právní kvalifikací. Z obsahu ústavní stížnosti plyne názor stěžovatele o absenci jeho povinnosti platit žalobkyni náhradu za povinnost strpět užívání jejího pozemku pro potřebu všech jako veřejné prostranství. Na podporu svého právního názoru stěžovatel uvádí konkrétní argumentaci (především poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02, na čl. 11 odst. 3 Listiny, na právní úpravu týkající se užívání lesu, na veřejnoprávní povahu obce).
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však nejednalo.

Především nelze pominout, že v projednávané věci bylo nepřípustné dovolání ze zákona, z důvodu bagatelní částky [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum v dovolacím řízení, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

V nyní projednávané věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení základních práv stěžovatele, neshledal. Ostatně ani stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu konkrétní argumentaci způsobilou prokázat v úvahách obecných soudů pochybení v intenzitě excesu.

Ústavní poukazuje na to, že obecné soudy rozhodly v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (srov. např. v napadených rozhodnutích citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005, 32 Odo 872/2003). Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, z něhož obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely (a která vyslovila právní názor shora předestřený), byla učiněna předmětem ústavně právního přezkumu, a ústavní stížnost proti nim byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. III. ÚS 338/04. V tomto usnesení Ústavní soud m. j. konstatoval: "Prohlásil-li stěžovatel předmětné pozemky za veřejná prostranství a tyto pozemky stěžovatel, resp. jeho prostřednictvím obyvatelé Statutárního města České Budějovice užívali ke své každodenní rekreaci bez toho, že by stěžovatel měl k těmto pozemkům právní titul, který by ho opravňoval tyto pozemky užívat, a stěžovatel náhradu za užívání neplatil, učinily obecné soudy správný závěr o tom, že na straně stěžovatele dochází k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu. Obecné soudy správně dovodily, že nárok Ing. arch. H. na zaplacení náhrady za omezení užívání jejích pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., vzniklý začleněním předmětných pozemků tvořících součást parku Stromovka mezi veřejná prostranství určená ke každodenní rekreaci občanů města, je nárokem občanskoprávním, a námitka stěžovatele, že nároky Ing. H. je třeba posuzovat pouze dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je nedůvodná, neboť účelem zák. č. 114/1992 Sb., ze kterého vyplývají s ohledem na ochranu přírody a krajiny pro vlastníky, uživatele a další subjekty vymezených pozemků určité povinnosti, je úprava jiných vztahů, než občanskoprávních. Skutečnost, že pozemky ve vlastnictví Ing. arch. H. jsou zároveň významným krajinným prvkem, jehož režim je řešen v zákoně č. 114/1992 Sb., nemá, jak správně uvedl odvolací soud, na vznik bezdůvodného obohacení stěžovatele vliv, neboť podstatné je, že pozemky jsou veřejným prostranstvím a jako takové jsou stěžovatelem užívány bez toho, že by nějaký občanskoprávní titul stěžovatele k užívání pozemků opravňoval. Z hlediska občanskoprávního se tudíž na straně stěžovatele jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák."

Ústavní soud k tomu z hlediska ústavně právního dodává, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny platí "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, jednotlivec má základní právo na náhradu, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci. Smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny je, aby omezení vlastnického práva jednotlivce, které je v zájmu veřejném, v zájmu společnosti, je rozumné a spravedlivé, bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (skrze stát, obec). Nelze spravedlivě požadovat, aby "náklady" společnosti nesl jen jednotlivec, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí obecných soudů dostála, což je pro ústavně právní posouzení projednávané věci klíčové.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud podotýká, že nález sp. zn Pl. ÚS 21/02 řešil otázku ústavní konformity normy, která připouští, aby byl za veřejné prostranství prohlášen i soukromý pozemek, bez souhlasu jeho vlastníka, a normy, dle níž obec stanoví povinnost platit poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též samotnému vlastníkovi prostoru, který byl za veřejné prostranství prohlášen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.