II. ÚS 730/05
II.ÚS 730/05 ze dne 19. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. D., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1144/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 10 Tmo 4/2005, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 35 Tm 10/2004, takto :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 12. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že nalézací, odvolací i dovolací soudy nesprávně zhodnotily podmínky pro uložení trestu, když stěžovatel i nadále trvá na tom, že mělo být přihlédnuto k okolnostem případu a poměrům stěžovatele a trest odnětí svobody měl být snížen pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Poukazuje na své částečné doznání a dosavadní bezúhonnost s tím, že trestná činnost, pro niž byl uznán vinným, byla ojedinělým vybočením z jinak řádného způsobu života. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a má za to, že výchovný účel trestu by byl splněn i trestem mírnějším, byť nepodmíněným. Z judikatury Nejvyššího soudu dovozuje, že splňuje podmínky pro mimořádné snížení výměry trestu pod zákonnou spodní hranici trestní sazby. V závěru své ústavní stížnosti cituje čl. 4 odst. 1, 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se vydání ústavního nálezu.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu, připojeného k ústavní stížnosti, i vyžádaných rozsudků Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni uznal rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 35 Tm 10/2004, stěžovatele vinným pro skutky podrobně popsané v bodě 1 až 5 citovaného rozsudku pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, pro skutek popsaný v bodě 6 citovaného rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a pro skutek popsaný v bodě 3 citovaného rozsudku trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona. Za to jej odsoudil podle § 234 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Naproti tomu ho z dalšího skutku uvedeného v rozsudku podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona zprostil.

O odvolání stěžovatele i příslušné státní zástupkyně v jeho neprospěch rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 10 Tmo 4/2005 tak, že napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným pro skutky popsané v bodem 1 až 6 rozsudku jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 trestního zákona trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, z toho pod bodem 6 též dle § 234 odst. 2 písm. b) trestního zákona, a pro skutek popsaný pod bodem 3 rozsudku jako spolupachatele dle § 9 odst. 2 trestního zákona trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítal, že vzhledem k okolnostem případu splňuje podmínky pro mimořádné snížení výměry trestu pod zákonnou spodní hranici příslušné trestní sazby.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1144/2005, dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, str. 257).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu měl být trest vyměřen s přihlédnutím k okolnostem případu a poměrům stěžovatele pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.

Stejnou námitku stěžovatel uplatnil ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud se jí dostatečně zabýval a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádal. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho právním názorem, že za stavu, kdy bylo shledáno, že se stěžovatel dopustil tzv. kvalifikovaného trestného jednání ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, je uložení trestu pod dolní hranici příslušné trestní sazby možné pouze se zřetelem k osobě pachatele, a nikoli k okolnostem případu. Takový závěr koresponduje s ustálenou soudní judikaturou (srov. např. 7 To 467/97, publ. ve Sb. NS 98, 9: 427 pod Rt 48/98). Při právní kvalifikaci činu a ukládání trestu totiž nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby dle ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, a přitom aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody se zřetelem na okolnosti případu. Okolnosti, týkající se osoby pachatele musí být ovšem zcela výjimečné. Pokud soudy vycházely z hodnocení komplexu skutečností, které se váží k osobním poměrům stěžovatele, a poté dospěly k závěru, že v posuzované věci mimořádné okolnosti na straně stěžovatele, jež by odůvodňovaly užití ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákony, dány nejsou, Ústavní soud se necítí za tohoto stavu povolán k tomu, aby jejich závěr přehodnocoval.

Nadto považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že při úvahách o aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je třeba vycházet z primární charakteristiky tohoto ustanovení, kdy se nejedná o normu kogentní povahy, nýbrž jde o ustanovení fakultativní, jež soudům poskytuje možnost v odůvodněných a výjimečných případech prolomit zákonem stanovenou dolní hranici trestní sankce a uložit trest kratšího trvání. Úvaha soudu v tomto směru závisí na jeho vlastním uvážení. Za situace, kdy se obecné soudy zabývaly všemi skutečnostmi a hledisky rozhodnými pro uložení druhu trestu a jeho výše, nelze jim oprávněně vytýkat, že v rámci úvah o uložení trestu neaplikovaly ustanovení § 40 trestního zákona.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2005

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.