II. ÚS 73/17
II.ÚS 73/17 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marcely Jarošové, 2) Jana Porkerta, 3) Mgr. Jiřího Porkerta a 4) Josefa Porkerta, všech zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 28 Cdo 3628/2014-121, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, č. j. 24 Co 200/2013-75.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 7. 2013, č. j. 38 C 54/2012-49, zamítl žalobu stěžovatelů na přiznání náhrady za znárodněný majetek společnosti "FOTOCHEMA, výroba desek, filmů a chemických preparátů, společnost s r. o., Hradec Králové" (dále jen "Fotochema") podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), ve výši 6.000.000 Kč. Touto žalobou se stěžovatelé rovněž domáhali, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí ministra financí o rozkladu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 908/70225/2003-80939/2008, a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 6. 2008, č. j. 44/70225/2003-48696/2008-441, kterým ministerstvo nepřiznalo stěžovatelům náhradu za majetek společnosti Fotochema. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že při nápravě "některých" (tedy nikoli všech) majetkových křivd, k nimž v minulosti došlo, byl přijat časový limit, který měl zabránit tomu, aby se dřívější vlastníci majetku či jejich potomci domáhali majetku, případně náhrad za něj, který pozbyli kdykoli v minulosti. Bylo tedy zásadně možné domáhat se nápravy těch křivd, k nimž došlo v letech 1948 až 1989, přičemž odčinění majetkových křivd vzniklých tím způsobem, že majetek dotčených osob přešel na stát znárodněním před 25. 2. 1948 (v daném případě dne 27. 10. 1945) bez poskytnutí jakékoliv náhrady, restituční předpisy nezakotvily a jakákoliv jiná náprava mimo jejich rámec není přípustná, neboť by se jednalo o obcházení smyslu a účelu restitučních předpisů.

3. S uvedenou argumentací se ztotožnil též odvolací soud a rovněž dovolací soud v nyní napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom dodal, že z kontextu řešené věci vyplývá, že pokud bylo v ustanovení § 2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") pamatováno na případy, v nichž došlo po 25. 2. 1948 k odnětí vlastnického práva podle znárodňovacích předpisů z let 1945 až 1948, aniž by za tento zásah byla poskytnuta příslušná náhrada, byla možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze. Výklad, podle něhož by zákonodárce zamýšlel prostřednictvím restitučních zákonů ve výslovně upravených případech provést částečnou nápravu majetkových křivd, nezřídka za striktních podmínek a v omezeném rozsahu, zatímco v případech restituční legislativou neupravených by měly být bez dalšího poskytovány náhrady předvídané předpisy o znárodnění, by totiž dle dovolacího soudu zcela popíral smysl restitučního zákonodárství jako nástroje nápravy pouze některých majetkových bezpráví.

4. Proti napadenému usnesení brojí stěžovatelé ústavní stížností, neboť jsou přesvědčeni, že se dovolací soud a před ním ani soud odvolací a soud první instance nevypořádaly s námitkou, že křivda byla způsobena stěžovatelům až po období vymezeném restitučními předpisy, a že jiným osobám náhrada za znárodněný majetek poskytnuta byla, pročež nelze považovat za spravedlivé, aby stěžovatelům byla náhrada zcela upřena. Zde stěžovatelé uvádějí, že v době vzniku dekretu č. 100/1945 Sb. neexistovala žádná pochybnost o tom, že za znárodněný majetek musí být vlastníkům poskytnuta spravedlivá náhrada, a tato zásada byla v dekretu výslovně stanovena, přičemž dekret neobsahoval žádnou konečnou lhůtu pro stanovení náhrady za znárodněný (tj. vyvlastněný) majetek. Jelikož se však stěžovatelé nemohli této náhrady až do roku 1989 domoci, jde v případě shora označeného rozhodnutí ministerstva financí o první a jediné rozhodnutí, které kdy orgány veřejné moci ve věci znárodněného majetku vydaly, protože až do té doby nebyla otázka práva na náhradu nikdy posuzována. Okamžik způsobení křivdy je proto pro stěžovatele jednoznačně spojen s okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o nepřiznání náhrady za znárodněný majetek, takže restituční předpisy nemohou na tento případ nijak dopadat a jejich výkladem nelze právo stěžovatelů na náhradu popřít. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady porušuje i princip rovnosti, neboť staví stěžovatele do pozice horší, než osoby, kterým byla za znárodněný majetek poskytnuta plná náhrada, a osoby, kterým byla poskytnuta náhrada alespoň částečná. Plná náhrada prý byla poskytnuta občanům žijícím v zahraničí na základě mezinárodních tzv. náhradových dohod. K částečnému odškodnění některých osob pak došlo zákonem č. 87/1991 Sb., přičemž osobami, které mohly požádat o náhradu, byly pouze fyzické osoby, takže stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, takto byli vyloučeni, neboť znárodněný majetek byl v tomto případě majetkem právnické osoby.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně připomíná, že totožnou věcí (z hlediska merita napadených rozhodnutí) se zabýval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/15 ze dne 7. 6. 2016 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud,cz), přičemž nyní rozhodující senát neshledal jakýkoliv důvod pro odchýlení se od zde uvedených závěrů; naopak na tyto závěry v plné míře odkazuje.

8. Proto nelze než připomenout (i ve shodě s obecnými soudy a napadeným usnesením), že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo tak jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé po roce 1989 napraví a jakým způsobem. V ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb. je přitom zakotven zvláštní restituční titul pro případy znárodnění majetku bez vyplacení příslušné náhrady, pokud ke znárodnění došlo na základě právních předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948. V těchto případech byl za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody považován nikoliv samotný akt znárodnění, nýbrž prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek. Pokud tedy restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, není možno se tak domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečného právního předpisu - dekretu č. 100/1945 Sb. [srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 45/97 (N 41/10 SbNU 277), ze dne 26. 4. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147), ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. II. ÚS 192/64 (N 129/9 SbNU 175), nebo ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223), a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo1944/2003, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 28 Cdo 253/2005, ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 321/2013, nebo ze dne 3. 7. 2015 sp. zn. 28 Cdo 137/2015]. Za této situace lze přisvědčit obecným soudům, že na případ stěžovatelů dopadají předmětné restituční zákony a pouze na základě nich by bylo možno požadovat finanční nápravu tvrzených křivd (konkrétně dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na který odkazuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb.).

9. Uvedený výklad přitom nenarušuje ani princip rovnosti v právech, jehož se stěžovatelé dovolávají. Jak totiž Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně zdůraznil, ústavní zásadu rovnosti v právech zakotvenou v čl. l Listiny nelze pojímat absolutně. Je ji třeba chápat jako rovnost relativní, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 113/6 SbNU 313; 295/1996 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.)]. Protože tedy zásada rovnosti nemá absolutní dopad a má jen odstraňovat nedůvodné rozdíly, nelze hodnotit ani jako protiústavní, pokud zákonodárce stanovil přesné podmínky pro získání odškodnění za bezpráví uskutečněné mezi léty 1945 a 1948 ve snaze zmírnit následky těchto křivd (viz ustanovení § 2 odst. 3 věta druhé zákona č. 87/1991 Sb.). Ústavní soud si je přitom vědom toho, že poválečné období od května 1945 do převzetí moci komunistickým režimem v únoru 1948 nebylo obdobím právního a společenského poklidu, a že v některých případech skutečně docházelo v konfiskační a znárodňovací praxi československých úřadů a soudů k pochybením a excesům, které v té době nebyly právním postupem napraveny, i když možnost právní obrany v zásadě ještě existovala. Připomíná však opětovně, že restituční zákonodárství, vydávané po roce 1989, si nekladlo za cíl odstranit všechny možné majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době mohlo docházet. Demokratický zákonodárce po roce 1989 totiž musel respektovat také časový faktor, tj. skutečnost, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná [viz též nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509)]. Proto nelze výklad restitučních předpisů a dekretu č. 100/1945 Sb., předestřený stěžovateli, považovat za akceptovatelný a naopak rozhodnutí obecných soudů nelze hodnotit jako rozporné s ústavními předpisy.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.