II. ÚS 729/05
II.ÚS 729/05 ze dne 18. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. S. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem Na Harfě 7, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 152/2005, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) ministra spravedlnosti, a 2) Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 12. 2005, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 26. 1. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 152/2005, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 a 4, a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 T 86/97, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo od 8. 3. 1997 vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a odst. 2 Trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době dne 13. 12. 1996 využil chvilkové nepřítomnosti M. H. a vnikl do jejího osobního automobilu nezajištěnými dveřmi, a odcizil z něj "hnědou kabelu" obsahující 16.580 Kč a osobní a další doklady M. H., čímž způsobil škodu cca 19.000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 9. 1997, č. j. 4 T 86/97-78, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona s úpravou skutkové věty, týkající se výše způsobené škody, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu patnácti měsíců, a povinnost zaplatit poškozené náhradu škody. Jeho odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, č. j. 9 To 97/98-132. Návrhem ze dne 4. 8. 1999 se stěžovatel domáhal obnovy řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 12. 1999, č. j. 4 T 86/97-154 bylo vysloveno, že se stěžovatel osvědčil. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 5. 2000, č. j. 24 Nt 2/99-12, byla povolena obnova řízení. Ke stížnosti státního zástupce bylo usnesení soudu prvého stupně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2000, č. j. 9 To 606/2000-19, a zároveň byl návrh stěžovatele na obnovu řízení zamítnut. Přípisem ze dne 19. 9. 2005 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Ta byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 4 Tz 152/2005-178, jako nedůvodná zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se odvolací soud nijak nezabýval prohlášením V. V., které bylo přiloženo k odvolání stěžovatele. Na to navazuje argumentem, že se obecné soudy všech stupňů nevypořádaly řádně s časovými údaji spáchání trestného činu, tak, jak byly uváděny jednotlivými svědky. Touto pro věc zásadní nejasností se dostatečně nezabýval ani Nejvyšší soud. Časové okolnosti daného případu pak stěžovatel dále široce rozvíjí.

Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Přezkoumání Ústavním soudem sice není v těchto případech vyloučeno, je však omezeno a může se týkat pouze toho, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí stanových ústavně zaručenými právy a svobodami. Přitom pojmem "meze" má zákon na mysli rozsah právní normy, a půjde proto o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní pořádek nedovoluje (srov. sp. zn. II. ÚS 190/94 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. N 87). Přitom skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Řízení o stížnosti pro porušení zákona, je řízením samostatným. Proto je rozhodnutí v něm učiněné, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení (viz nález sp. zn. I. ÚS 287/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 174. str. 331).

S ohledem na shora uvedený zásadní náhled na danou problematiku považuje Ústavní soud za ústavně souladné, pokud Nejvyšší soud při zdůraznění zásad bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení shledal způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a jakým z nich vyvodil skutkové závěry, za odpovídající požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Totéž platí i o zdůraznění nemožnosti zrušení rozsudků nižších stupňů jen pro případné odlišné hodnocení provedených důkazů za situace, kdy soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu. K tomu je třeba dodat, že se Nejvyšší soud prohlášením V. V. zabýval a závěr o časových diskrepancích, tak jak vyplývaly z provedených důkazů a byly řešeny soudy nižších stupňů, shledal nevykročující ze zákonné zásady volného hodnocení důkazů. Konečně shledává Ústavní soud ústavně souladným i závěr Nejvyššího soudu, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoliv rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. Tuto zásadu lze uplatnit jen tam, kde existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 12. U. 73. str. 541).

Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.