II. ÚS 725/05
II.ÚS 725/05 ze dne 17. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou, se sídlem Svojsíkova 7, Liberec, proti postupu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ve věci sp. zn. 3 PP 29/2005 a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ve věci sp. zn. 31 To 367/2005,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti postupu v záhlaví uvedených obecných soudů, přičemž se domáhá pouze toho, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou spočívajícím v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 3 PP 29/2005 a postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec spočívajícím v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 31 To 367/2005, bylo zasaženo do základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se zaměřil v dané věci zejména na posouzení otázky, zda je k projednání návrhu příslušný.

Relevantní v dané věci je především skutečnost, že stěžovatel se domáhá pouze konstatování, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena. Stěžovatel tím nereflektuje odlišnosti v možnosti rozhodování Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR, a Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že k rozhodnutí o návrhovém žádání, tak, jak jej stěžovatel formuloval, není příslušný.

Pouhý výrok sám o sobě a bez dalšího, který stěžovatel v petitu ústavní stížnosti (kterým je Ústavní soud vázán) navrhuje, může být vysloven jako samotný jen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který jako mezinárodní orgán rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat (nemůže ovšem rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která součástí mezinárodního práva přirozeně nejsou). V důsledku toho mají jeho reparační pravomoci nutně toliko satisfakční povahu (formou spravedlivého zadostiučinění). Naproti tomu Ústavní soud ČR se jako vnitrostátní orgán při svém rozhodování řídí právem vnitrostátním, resp. mezinárodním jen v části, jež byla do českého právního řádu inkorporována. Ústavní soud má právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů. Ve smyslu § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, může mu i přikázat, aby obnovil stav před porušením. Ústavní soud však nemá oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody. Takové rozhodnutí samo o sobě by bez dalšího nebylo navíc ani efektivní, což evidentně reflektoval i zákonodárce, když právě proti průtahům v řízení připouští nyní specifickou obranu cestou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

Nadto, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel namítá průtahy v řízení, které bylo pravomocně skončeno již v době podání ústavní stížnosti. Přitom v souvislosti se svou judikaturou (srov. např. I. ÚS 26/03 a další) i odbornou literaturou (srov. Filip, Höllender, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck, Praha, 2001, str. 296 a násl.) Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností může být napaden pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být ještě postižen. V dané věci je přitom zřejmé, že zásah, proti kterému ústavní stížnost směřuje, aktuální již není.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. S ohledem na výše uvedené tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu výrokem svého rozhodnutí pouze deklarovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody, aniž by současně nepostupoval podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k projednání tohoto návrhu není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d] zákona o Ústavním soudu], neboť jeho projednáním by vybočil z mezí, vyplývajících pro něj z citovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2006

Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.