II. ÚS 723/05
II.ÚS 723/05 ze dne 6. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného JUDr. Martinem Lehockým, advokátem, nám. Bratří Synků 5/1, 140 00 Praha 4, podané proti čtyřem usnesením policejního komisaře Policie ČR - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, ze dne 24. října 2005 ČTS : OKFK-24/7-2004 PS, opatření Městského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2005 sp.zn. 70 Nt 955/2005, návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci-pobočky v Brně na vydání příkazu k zatčení ze dne 14. listopadu 2005 sp.zn. 3 VZV 4/2005, příkazu k zatčení Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2005 sp.zn. 70 Nt 4810/2005 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu ve vedení trestního řízení proti němu jako proti uprchlému, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I.

Ústavní stížností podanou dne 23. prosince 2005 ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou dne 27. února 2006, stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, a to především z důvodu jiného zásahu orgánů veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv a svobod, tj že je proti němu vedeno trestní řízení formou řízení proti uprchlému. Stěžovatel namítá, že těmito rozhodnutími a postupem orgánů činných v trestním řízení byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst.1, čl. 14 odst.1, 2 a 4, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále z čl. 5 odst.1, čl.6 odst.3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").

Dle odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení ústavních kautel v tom, že orgány činnými v trestním řízení je proti němu nezákonně a protiústavně vedeno trestní řízení jako proti uprchlému, ač v jeho případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 302 tr. ř. Namítá, že pátrání po jeho pobytu v cizině bylo provedeno příslušnými policejními orgány nedostatečným způsobem, pobytem v cizině se nevyhýbá trestnímu stíhání a odkaz na telefonní odposlechy, ze kterých je dovozována jeho znalost skutečnosti, že je proti němu vedeno trestní stíhání, je nepřípadný, neboť přepisy telefonních hovorů nemohly být v rozhodnou dobu ve spise založeny. Nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení mu znemožňuje vrátit se zpět na území České republiky a využít svých práv na obhajobu, neboť by byl okamžitě vzat do vazby. Pokud se jedná o napadené rozhodnutí o ustanovení obhájce, stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno zvolit si včas obhájce, případně i prostřednictvím jeho rodiny, a takto mu bylo znemožněno zajistit si účinnou obhajobu. Ve vztahu k rovněž ústavní stížností napadeným usnesením, kterými bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno jeho trestní stíhání, žádné konkrétní námitky v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel neuplatnil.

Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení těchto rozhodnutí:

a) čtyř usnesení policejního komisaře Policie ČR - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno (dále jen "Policie ČR"), ze dne 24. října 2005 ČTS: OKFK-24/7-2004 PS, kterými bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a pro pokus trestného činu zpronevěry podle § 8 odst. 1 k § 248 odst. 1, 4 tr. zák.,

b) opatření Městského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2005 sp.zn. 70 Nt 955/2005, kterým byla stěžovateli podle § 39 tr. ř. ustanovena obhájkyně Mgr. M. N.,

c) návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci-pobočky v Brně ze dne 14. listopadu 2005 sp.zn. 3 VZV 4/2005 na vydání příkazu k zatčení stěžovatele,

d) opatření Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2005 sp.zn. 70 Nt 4810/2005, kterým byl vydán podle § 69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení stěžovatele.

II.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4, § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili:

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci-pobočka v Brně ve svém vyjádření konstatovalo, že ze spisového materiálu ČTS: OKFK:24/7-2004 vyplývá nezpochybnitelně, že stěžovatel minimálně ode dne 20. září 2005 věděl, že je proti jeho osobě vedeno trestní řízení a neučinil ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení žádný úkon tak, aby mohl být stíhán v řádném řízení podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. Dále uvedlo, že postup policejního orgánu byl zcela v souladu s ustanovením § 302 a násl. tr. ř. i s příslušnou judikaturou Ústavního soudu. S námitkami stěžovatele se nelze ztotožnit, neboť dle jeho argumentace by orgány činné v trestním řízení musely čekat na výslovné sdělení obviněného, že se skrývá a chce se dále ukrývat a teprve poté by mohly přikročit k postupu dle citovaného ustanovení trestního řádu. Vrchní státní zastupitelství navrhlo, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2. zákona o Ústavním soudu).

Soudce Městského soudu v Brně Mgr. Jiří Stýblo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) ve svém vyjádření v podrobnostech odkázal na rozhodnutí napadené ústavní stížností a na obsah spisu sp. zn. 70 Nt 4810/2005, současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2. zákona o Ústavním soudu), přičemž nevznesl procesní návrh jak má Ústavní soud rozhodnout.

Policie ČR se vyjádřila k jednotlivým bodům ústavní stížnosti stěžovatele a vyjádřila závěr, že ústavní práva stěžovatele v dosavadním řízení nebyla dotčena a námitky uplatněné v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné. Procesní návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout, nevznesla.

Všichni tři účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2. zákona o Ústavním soudu). Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí, který sdělil, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti návrhu Ústavní soud vycházel ze spisového materiálu, včetně napadených rozhodnutí a rovněž i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní stížnost k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

III.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). I když postavení Ústavního soudu je upraveno v hlavě čtvrté Ústavy jako součást soudní moci, je ze soustavy obecných soudů vyčleněn a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud v této souvislosti již judikoval, že: "Základní práva a svobody v oblasti podústavního (jednoduchého) práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, č. 33, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup orgánů činných v trestním řízení při interpretaci a aplikaci ustanovení trestního řádu v dané věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Ve vztahu k rozhodnutím o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění či v současné době usnesení, kterým je zahajováno trestní stíhání obviněného, způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti.

Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, č. 78, str. 243) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Postup policejních orgánů v přípravném řízení neustále podléhá dozoru státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).

Ač stěžovatel v ústavní stížnosti, ani v žádosti o přezkoumání postupu policejních orgánů ve smyslu ustanovení § 157a odst. 1 tr. ř. ze dne 19. 12. 2005, žádné konkrétní námitky proti usnesením podle § 160 odst. 1 tr. ř. nevznesl, Ústavní soud konstatuje, že veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, spatřuje prostor pro svůj zásah ve fázi přípravného řízení toliko výjimečně (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 127/03). Důvodnost zahájení trestního řízení je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zpravidla zabývat se pouze otázkou ochrany základních práv a svobod stěžovatele teprve po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků podle trestního řádu. Na tomto místě je třeba konstatovat, že samotné zahájení trestního stíhání konkrétní osoby ještě neznamená, že by takové posouzení jejího jednání bylo konečné a že by zde byl vysloven nezvratný závěr, že předmětné trestné činy spáchala. Pro postup podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. postačí určitý stupeň pravděpodobnosti, že podezřelá osoba je pachatelem trestného činu, vyvozený podle logických pravidel usuzování z faktických podkladů, které jsou v době rozhodování shromážděny.

V dané věci Ústavní soud po přezkoumání všech usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání stěžovatele dospěl k závěru, že podmínky pro jeho zásah proti těmto rozhodnutím nejsou splněny. Napadená usnesení vykazují náležitosti trestním řádem požadované v příslušných ustanoveních trestního řádu. Podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a v odůvodnění usnesení je třeba označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Ve skutkových větách výroků usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. v dané věci jsou popsány skutečnosti odpovídající všem znakům skutkových podstat trestných činů, event. jejich pokusů, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Rovněž odůvodnění napadených usnesení obsahují zákonné náležitosti předpokládané ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., jsou v nich označeny podklady, z nichž byl vyvozen závěr o důvodnosti zahájení trestního stíhání stěžovatele (a dalších osob), a to v rozsahu, pokud je tyto možno v této fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností blíže rozvést a skutkové okolnosti obsažené ve výrocích napadených usnesení jsou blíže popsány.

Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že by postupem policejního orgánu v souvislosti se zahájením trestního stíhání stěžovatele došlo k zásahu do některého z jeho ústavně garantovaných práv či svobod.

Další rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadená ústavní stížností se vztahují k zásadní námitce stěžovatelem uplatněné v ústavní stížnosti, a to k jeho nesouhlasu s vedením trestního řízení proti němu jako proti uprchlému.

K námitce týkající se ustanovení obhájkyně Mgr. M. N. uvádí Ústavní soud, že za situace, kdy orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jsou splněny podmínky pro vedení trestního řízení způsobem upraveným v ustanoveních § 302 a násl. tr. ř. a stěžovatel nebyl zastoupen obhájcem, byl postup podle ustanovení § 39 tr. ř. zcela nezbytným předpokladem k tomu, aby trestní stíhání proti stěžovateli bylo možno zahájit. Jinak Ústavní soud konstatuje, že návrh na zrušení opatření Městského soudu v Brně, kterým byla stěžovateli dne 4.11.2005 obhájkyně ustanovena, je v současné době bezpředmětný, neboť Annou Zaorálkovou, matkou stěžovatele, byl dne 10.11.2005 zvolen obhájcem stěžovatele JUDr. Martin Lehocký a převzetím obhajoby stěžovatele tímto obhájcem zanikla oprávnění obhájkyně ustanovené (§ 37 odst. 2 tr. ř.).

Dále Ústavní soud uvádí, že veškeré podstatné námitky týkající se řízení podle ustanovení § 302 a násl. tr. ř., včetně příkazu k zatčení, uplatněné v ústavní stížnosti, jsou opakováním námitek, které uvedl stěžovatel v žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu podané podle ustanovení § 157a odst. 1 tr. ř. a se kterými se dozorový státní zástupce vyčerpávajícím způsobem vypořádal a o výsledku přezkoumání obhájce stěžovatele vyrozuměl podáním ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. 3 VZV 4/2005.

Pokud se týká judikatury Ústavního soudu vztahující se k možnosti vedení trestního řízení formou řízení proti uprchlému, odkazuje Ústavní soud na závěry učiněné v obdobných řízeních o ústavních stížnostech, a to zejména na usnesení ze dne 9. března. 2004 sp. zn. II. ÚS 517/03 a ze dne 20. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 590/03, jež lze plně aplikovat i na projednávanou věc.

I za této situace Ústavní soud považuje za nutné vyjádřit se k ústavně právní dimenzi trestně právního institutu "řízení proti uprchlému".

Trestní řízení v širším smyslu lze charakterizovat jako vztah mezi příslušným orgánem veřejné moci a podezřelou osobou, v němž mají obě strany práva a povinnosti, přičemž vyváženost poměru jejich práv a povinností zajišťuje a chrání ústavní princip "rovnosti zbraní". Toto řízení má kontradiktorní povahu a každá z jeho stran musí dostat "rozumnou možnost předložit svou věc za podmínek, jež ji nestaví do zřejmě nevýhodné situace v poměru ke druhé straně" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dombo Beheer proti Nizozemí, 1993). Princip rovných zbraní předpokládá vůli obou stran "změřit své síly" před nestranným a nezávislým soudem. Zákon nicméně musí předvídat i situaci, kdy se podezřelá osoba takovému změření sil vyhýbá a tím znemožňuje státu (příslušnému orgánu veřejné moci) předložit svou věc k posouzení soudu. Legitimní zájem státu na trestním stíhání podezřelé osoby musí být tak prosazen specifickým způsobem, bez přímé participace podezřelé osoby na tomto řízení a to po dobu, v níž se trestnímu stíhání vyhýbá. Výrazem uvedeného legitimního zájmu státu podrobit trestnímu řízení podezřelou osobu, která se takovému řízení vyhýbá, je i řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Nelze se tudíž ztotožnit se stanoviskem stěžovatele, pokud vyžaduje aplikaci principu rovných zbraní výlučně ve svůj prospěch a implicitně tak upírá obdobnou aplikaci tohoto principu ve prospěch státní moci.

Trestní zákon sice obsahuje institut proti promlčení trestního stíhání osob, které se zdržují v cizině (§ 67 odst. 2 písm. b) tr. zákona), na druhé straně je zde požadavek, aby v určitých případech mohlo být o vině a případném trestu rozhodnuto i in absentia, a proto trestní řád konstruuje zvláštní typ řízení pro tento případ.

Řízení proti uprchlému dle § 302 tr. ř. lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. V dané věci orgány činné v trestním řízení byly povinny prokázat, že stěžovatel je osobou, která se "vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině". Tento úmysl stěžovatele dovodily z toho, že se opakovaně převzetí doručovaných písemností vyhýbal a činil kroky směřující k zamezení jejich doručení a prokázaly, že stěžovatel věděl po dlouhou dobu o probíhajícím trestním řízení, na tuto situaci nereagoval, místo svého pobytu mimo území České republiky orgánům Policie ČR nesdělil a projevil tak implicitně svoji vůli nebýt přítomen jako obviněný úkonům tohoto trestního řízení. Ústavní soud konstatuje, že i ze skutečnosti, že je projednávána tato ústavní stížnost, k jejímuž podání a k řízení před Ústavním soudem stěžovatel zmocnil svého obhájce a rovněž z obsahu této stížnosti lze vyvodit závěr, že stěžovatel věděl o probíhajících úkonech trestního řízení ve věci, v níž proti němu bylo zahájeno trestní stíhání jako proti uprchlému. Pro úplnost je nezbytné konstatovat, že orgány Policie ČR po dlouhou dobu bezúspěšně po pobytu stěžovatele pátraly, a to všemi v úvahu přicházejícími prostředky.

Lze přisvědčit názoru stěžovatele, že trestní stíhání proti uprchlému je řízením, které do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu. Ústavní soud však v této souvislosti konstatuje, že stěžovatel, který měl k dispozici informace o probíhajícím trestním řízení, měl možnost dosáhnout toho, aby trestní řízení proti němu nebylo vedeno ve zvláštním typu řízení, namísto toho na danou situaci nereagoval a projevil tak implicitně svoji vůli nebýt přítomen jako obviněný úkonům tohoto trestního řízení.

Příkaz k zatčení podle § 69 odst. 1 trestního řádu, napadený ústavní stížností, je rozhodnutím svého druhu (arg. "jestliže zákon nestanoví něco jiného" v ustanovení § 119 odst. 1, 2 trestního řádu). Rozhodnutími svého druhu se operativně řeší některé otázky, o nichž je sice nezbytné rozhodnout, ale obecná forma rozsudku ani usnesení není vyhovující vzhledem k povaze těchto rozhodnutí, k nutnosti jejich specifického obsahu, odlišného režimu oznamování (doručování) a nemožnosti uplatnění opravných prostředků proti nim.

Vzhledem k zásadě zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci i s ohledem na povahu příkazu k zatčení, jenž není sám o sobě rozhodnutím o omezení osobní svobody (k té může dojít teprve poté, kdy na základě tohoto příkazu je obviněný zadržen), Ústavní soud toliko prověřil, zda příkaz k zatčení obsahuje náležitosti upravené v ustanovení § 69 odst. 2 tr. ř. a dospěl k závěru, že příslušný soud dostál svým povinnostem. Příkaz byl vydán na návrh státního zástupce a obsahuje všechny zákonné náležitosti, včetně důvodů, pro které je příkaz vydán. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že návrh státního zástupce na vydání příkazu k zatčení není rozhodnutím, které by bylo možno napadnout ústavní stížností, neboť nezasahuje do ústavních práv stěžovatele, je pouze nezbytným procesním předpokladem pro určité rozhodnutí soudu. Tomuto návrhu soud může, ale též nemusí vyhovět. Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, připouštějící kasaci rozhodnutí vydaného v počátečním stádiu trestního řízení toliko v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup příslušných orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému rámci a je projevem svévole, což v daném případě shledáno nebylo. Příkaz k zatčení splňuje požadavky kladené na něj trestním řádem i kautelami ústavnosti a nelze v něm spatřovat neodůvodněný či svévolný zásah orgánů veřejné moci do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že přepisy odposlechů telefonních hovorů, které mají prokazovat jeho znalost o probíhajícím, trestním řízení, nebyly součástí spisu v den, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání, jsou irelevantní a nelze z nich vycházet. Ze spisového materiálu vyplývá, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly pořízeny na základě příkazu vydaného příslušným soudcem podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. v trestním řízení, které bylo zahájeno v této trestní věci dne 30. ledna 2002. Dle ustálené judikatury jsou důkazem odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jako takové. To znamená, že důkazem je odposlech určitým technickým způsobem zaznamenaný a důkazním nositelem je nosič informace (audiokazeta, CD médium, popř. jiný způsobilý technický nosič) a tento důkaz měly v době, kdy bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele, orgány činné v trestním řízení k dispozici. Důkazem jako takovým tedy není přepis odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jak se domnívá stěžovatel, přepis je pouze formou, v rámci které jsou uvedeny nejdůležitější části odposlechu pro snazší orientaci orgánů činných v trestním řízení a obhajoby.

Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel se vyhýbá trestnímu řízení, tak jak se uvádí v ustanovení § 302 tr. ř. Především z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu se podává, že stěžovatel byl informován o prohlídkách jiných prostor a pozemků podle ustanovení § 83a tr. ř. i o vzniklé situaci v jeho rodině a nejpozději od 20. září 2005 mu bylo známo, že jsou prováděny úkony trestního řízení ve věci jeho se týkající. Stěžovatel však na jemu známou situaci nereagoval tak, aby mohl být stíhán v řádném řízení dle obecných předpisů trestního řádu. Lze tedy vyvodit existenci úmyslu stěžovatele vyhýbat se trestnímu stíhání, jak orgány činné v trestním řízení za dané situace důvodně učinily. Konstantní judikatura, která je velmi striktní v požadavku prokázání předmětného úmyslu, nepožaduje, aby orgánům činným v trestním řízení byl znám explicitní projev vůle obviněného vyhýbat se trestnímu řízení. Byla-li by stanovena jako podmínka pro řízení proti uprchlému dle § 302 tr. ř. existence zjevného projevu vůle obviněného skrývat se, byl by tím ve skutečnosti založen další důvod nepřípustnosti trestního stíhání osoby (§ 11 odst. 1 tr. ř.), která takový projev vůle neučiní. Pokud by takovouto osobu nebylo možné stíhat ve zvláštním způsobu řízení jako osobu uprchlou, nebylo by možno ji stíhat vůbec. Každá osoba, který by opustila území České republiky bez zjevného projevu o úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, by byla nestihatelná.

Námitka stěžovatele, že je mu orgány činnými v trestním řízení znemožněno vrátit se do České republiky a obhajovat se zde, neboť by došlo k jeho okamžitému vzetí do vazby, je spekulativní. Trestní řád zná i jiné formy, jak zajistit přítomnost obviněného při trestním řízení. Nelze bez pochybností presumovat, že každá osoba, na kterou je vydán příkaz k zatčení, bude po zadržení obligatorně vzata do vazby. Je třeba zdůraznit rozhodovací volnost soudu v rámci možností daných trestním řádem, který uvádí důvody, pro které je možno rozhodnout o vzetí obviněného do vazby, nestanoví však důvody, pro které by existovala povinnost takto rozhodnout. Subjektem, který rozhoduje o důvodnosti vzetí obviněného do vazby, je příslušný soud, nikoliv policejní orgán či státní zástupce.

Ústavní soud připomíná, že právo na obhajobu je významným a neopominutelným principem spravedlivého procesu, není je však možno vykládat tak, že by jeho prostřednictvím mohlo být zmařeno legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost ve věcech trestních právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít. Stěžovatel tím, že si zvolil pobyt v cizině, ač ví o probíhajícím trestním řízení, přivodil pro sebe ty důsledky, které napadá jako porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatel v dané věci má navíc možnost se prostřednictvím obhájce, kterého si prostřednictvím své matky zvolil, seznamovat s průběhem vyšetřování, konzultovat postup obhajoby a navrhovat důkazy, tedy svoji obhajobu, byť v nepřítomnosti, realizovat. Za to, že prozatím rezignoval na své právo vykonávat obhajobu osobně, není tedy penalizován. Právo stěžovatele je zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoluje.

Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení podle ustanovení § 302 a násl. tr. ř. v trestní věci stěžovatele došlo k porušení některého z ústavně garantovaného práva či svobody stěžovatele. Upozorňuje v této souvislosti na stanovisko Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož smluvní státy požívají širokou volnost při volbě prostředků k zajištění konformity jejich právních řádů s požadavky čl. 6 Úmluvy. Účast obviněného je důležitá s ohledem na jeho právo být slyšen, přičemž správnost jeho tvrzení je nutné ověřit a porovnat s výpověďmi svědků či poškozených. Právní úprava proto musí být schopna odradit od neospravedlnitelných absencí. Prostředky obviněnému dostupné podle vnitrostátního práva musí být účinné, jestliže se obviněný nevzdal svého práva ani se nevyhýbal soudnímu řízení. (Srov. Colozza proti Itálii, 1985, Medenica proti Švýcarsku, 2001). V projednávaném případě, kdy stěžovatel se některých svých oprávnění vyplývajících z garantovaného práva na obhajobu sám vzdal, nebyly zjištěny vady, jež Evropský soud pro lidská práva vytýkal jiným smluvním státům.

Ústavní soud navíc zdůrazňuje existenci ustanovení § 306a tr. ř., které upravuje postup v případě, pominou-li důvody řízení proti uprchlému a stanoví, že za této situace se pokračuje v trestním řízení podle obecných ustanovení.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení v dané věci postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Řízením ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř. k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a nebyla porušena ani žádná jiná jeho ústavně garantovaná práva či svobody.

Na základě vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl tak, že se ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný odmítá (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. června 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.