II. ÚS 72/05
II.ÚS 72/05 ze dne 7. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. P. K., 2. nezl. T. K. a 3. nezl. J. K., všech zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Opavě, 28. října 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2004, sp. zn. 10 Co 807/2004, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. října 2004, sp. zn. 22 Nc 8/2004, za účasti Okresního soud Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví citovaných usnesení. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. října 2004, sp. zn. 22 Nc 8/2004, byl zamítnut návrh otce, Ing. P. K. (stěžovatel č. 1), na vydání předběžného opatření o úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi T. K. a J. K. (stěžovatelé č. 2 a 3). Stěžovatel č. 1 navrhoval v rámci řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí pro dobu před i po rozvodu před Okresním soudem Plzeň-město vydání předběžného opatření, na jehož základě by byl zatímně upraven styk rodičů s dětmi tak, že budou pobývat střídavě každý celý týden u jednoho z rodičů. Tento návrh byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. října 2004, sp. zn. 22 Nc 8/2004, zamítnut. K odvolání otce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. listopadu 2004, sp. zn. 10 Co 807/2004, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vydal předběžné opatření, podle nějž je otec oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat každý lichý víkend od pátku 16:00 hod. do neděle 18:00 hod., a každou středu od 16:00 hod. do 19:00 hod. s tím, že si nezletilé děti vyzvedne v bydlišti matky a po ukončení styku tamtéž děti odevzdá. Odvolací soud shledal, že v dané věci byly splněny předpoklady pro zatímní úpravu poměrů účastníků, neboť mezi rodiči existují rozpory a v zájmu nezletilých dětí je, aby byl zachován styk otce s nimi. Styk rodičů s dětmi byl v podstatě upraven tak, jak probíhá fakticky. Odvolací soud nevyhověl návrhu otce na úpravu styku po jednom týdnu s ohledem na to, že tímto řešením by v podstatě bylo předjímáno rozhodnutí ve věci, a zatím pro takové rozhodnutí nejsou v daném případě podmínky.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 32 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 a 29 Úmluvy o právech dítěte, a čl. 5 dodatkového Protokolu č. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Z těchto ustanovení vyplývá mj. právo dětí na výchovu a péči obou rodičů, ale i právo otce na jejich výchovu a péči o ně. K výchově nezletilých dětí ovšem dle názoru stěžovatele č. 1 nestačí se s nimi stýkat v rozsahu, jaký v podstatě nastolila jejich matka a který převzal soud do svého rozhodnutí. Z čl. 5 dodatkového Protokolu č. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod vyplývá, že manželé při uzavření manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají rovná práva a povinnosti mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Za zájem dětí soud prvního stupně považoval pouze zachování styku otce s dětmi a nikoli již možnost otce je také vychovávat. Stěžovatelé připustili, že obecné soudy mohou právo otce vychovávat vlastní děti omezit, avšak toto omezení musí být přiměřené a musí zůstat zachována podstata a smysl omezovaného práva. Podstatou a smyslem práva na výchovu je přitom možnost skutečně své děti výchovně vést, rozvíjet jejich osobnosti, nadání a rozumové a fyzické schopnosti v co nejširším objemu. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že předběžným opatřením jsou základní práva stěžovatelů nepřiměřeně omezována a soud svým rozhodnutím o nepřiměřeném omezení styku otce s dětmi předjímá rozhodnutí ve věci samé. Otci tak soudy v podstatě upřely příležitost a možnosti k uplatnění jeho práv prokazováním výchovných předpokladů, neboť jej bez racionálního přesvědčivého zdůvodnění postavily do role pouhého "návštěvníka" svých dětí a navíc nepravdivě tvrdí, že je pro něj toto nevýhodné postavení přijatelné. Tímto porušily čl. 36 Listiny, který zaručuje práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále poukázali na nedostatečnost výroku odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření, neboť jak vyplývá z judikatury soudů péče o nezletilé i předběžné úpravě styku dítěte s rodičem musí předcházet výrok o svěření dítěte do péče druhého rodiče.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění svého usnesení. Vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů vzhledem k tomu, že o poměrech nezletilých dětí bylo rozhodováno předběžným opatřením, nikoli rozhodnutím ve věci samé.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.

Podle ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení § 75 odst. 4 o. s. ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 225). Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení § 74 o. s. ř., a rovněž § 76 o. s. ř.

Ústavní soud nabyl přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle odvolacího soudu. Předběžné opatření totiž nikterak nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž se případně soud bude zabývat porovnáním výchovného prostředí na straně obou rodičů a po zhodnocení provedeného dokazování poměry nezletilých dětí, s ohledem na jejich zájmy, upraví. Odvolací soud své rozhodnutí o předběžném opatření řádně odůvodnil a vyložil, jaké skutečnosti jej vedly k tomu, aby nevyhověl návrhu stěžovatele č. 1 v plném rozsahu, ale rozhodl podle vlastního uvážení. Názory stěžovatele č. 1 na kvalitu výchovného prostředí otce a matky v konkrétní i obecné rovině tak nejsou v daném stadiu řízení s ohledem na petit ústavní stížnosti relevantní. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, bylo vydáno orgánem k tomu příslušným a je ústavně konformní. Námitky stěžovatele č. 1, vyjadřující jeho nesouhlas s popsaným odůvodněním obecného soudu, nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. dubna 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.