II. ÚS 718/05
II.ÚS 718/05 ze dne 2. 3. 2006

U 2/40 SbNU 769
Slyšení obviněného při prodlužování vazby

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 2. března 2006 sp. zn. II. ÚS 718/05 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 21. 10. 2005 č. j. 55 To 395/2005-19, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2005 č. j. 1 Nt 350/2005-5, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby a nebyl přijat stěžovatelův písemný slib ani peněžitá záruka coby instituty nahrazující vazbu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení nadepsaného rozhodnutí, neboť v něm spatřoval porušení svých základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací zamítl stížnost proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2005 č. j. 1 Nt 350/2005-5, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby (do níž byl vzat dne 9. 5. 2005) a nebyl přijat stěžovatelův písemný slib ani peněžitá záruka coby instituty nahrazující vazbu. V odůvodnění napadeného usnesení soud uvedl, že v souladu se zjištěními prvoinstančního soudu jsou u stěžovatele dány důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť je stíhán pro trestnou činnost dle § 148 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a tedy je ohrožen trestní sazbou v rozmezí pěti až dvanácti let odnětí svobody. Nadto stěžovateli reálně hrozí uložení trestu při horní hranici trestní sazby, jelikož pro obdobnou trestnou činnost již stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Důvody vazby jsou dále zesilovány okolností, že proti stěžovateli je u Krajského soudu v Ostravě v běhu i další trestní věc pro spáchání závažné majetkové trestné činnosti dle § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Písemný slib ani peněžitou záruku stěžovatele soud neshledal způsobilými nahradit účel vazby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu byla odňata možnost být slyšen v kontradiktorním řízení, když odvolací soud rozhodl zamítavým usnesením v neveřejném zasedání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel soudu vytkl, že překročil lhůtu podle § 72 odst. 3 trestního řádu, podle níž má být o žádosti obviněného o propuštění z vazby rozhodnuto neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů.

Pro posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal od Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, spisový materiál obsahující veškerá rozhodnutí ve věci trvání vazby stěžovatele.

Dne 9. 8. 2005 rozhodl státní zástupce v souladu s § 71 odst. 3 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě usnesením č. j. 4 KZv 20/2005-125, jež stěžovatel napadl stížností, o níž Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl dne 9. 9. 2005 zamítavým usnesením č. j. 55 Nt 107/2005-12. Tomuto rozhodnutí předcházelo neveřejné zasedání, v němž byl stěžovatel za přítomnosti svého obhájce slyšen a vyjádřil se k vazebním důvodům.

Následně dne 9. 12. 2005 státní zástupce rozhodl dle § 71 odst. 4 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to usnesením č. j. 4 KZv 20/2005-284. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel opravný prostředek nepodal.
Po prostudování ústavní stížnosti i souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Otázku zajištění práv obviněného v kontradiktorním řízení s ohledem na řízení vazební již Ústavní soud opakovaně řešil, k čemuž srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02 či sp. zn. IV. ÚS 269/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41; svazek 37, nález č. 129), zejména však plenární nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). Z něj plyne, že v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem dříve, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Tento nález je odrazem právního názoru Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož právo obviněného na slyšení je základní procesněprávní garancí fair procesu v případě omezení osobní svobody jednotlivce.

Z vyžádaných rozhodnutí ve věci vazebního řízení stěžovatele je patrné, že pokud došlo k soudnímu přezkumu rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, stěžovatel byl - v souladu s nadepsanou judikaturou Ústavního soudu - vyslechnut a soud mu umožnil vyjádřit se k dalšímu trvání vazby. Konkrétně se tak stalo dne 9. 9. 2005 před vynesením usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 55 Nt 107/2005-12. Posléze státní zástupce dne 9. 12. 2005 v souladu s § 71 odst. 4 trestního řádu usnesením č. j. 4 KZv 20/2005-284 znovu rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, aniž by stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost. Je především na stěžovateli, aby dbal svých procesních práv a náležitě je v trestním řízení uplatňoval. Pasivita stěžovatele ohledně opravného prostředku proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě je zarážející už proto, že při podání předchozí stížnosti proti totožnému rozhodnutí státního zástupce soud jasně deklaroval, jakým způsobem interpretuje citovaný nález pléna Ústavního soudu, a stěžovatele v neveřejném zasedání vyslechl - čímž mu umožnil uplatnění jeho práv, jejichž porušení se stěžovatel nyní v ústavní stížnosti dovolává. Stěžovatel se však svou nečinností sám připravil o možnost dalšího přezkumu postupu státního zástupce soudem, když své možnosti podat stížnost nevyužil, ačkoli by v rámci stížnostního řízení nepochybně soudem slyšen byl.

Problematika slyšení obviněného v trestním řízení, je-li omezen na svobodě vzetím do vazby, není právním řádem upravena jednoznačně (což ostatně vedlo k vynesení citovaného nálezu pléna Ústavního soudu). Za situace, kdy až Ústavní soud svou judikatorní činností precizuje stávající nedostatečný legislativní stav, je na orgánech nadaných zákonodárnou iniciativou, především na vládě České republiky, aby své pravotvorné moci urychleně využila a chybějící úpravu doplnila v návrhu, který by předložila Parlamentu České republiky. Tímto způsobem by stát dostál požadavkům Evropského soudu pro lidská práva, aby obvinění byli soudem slyšeni k důvodům dalšího trvání vazby, jakož aby mohli účinně uplatňovat i další svá práva plynoucí z kontradiktorního řízení v určitých časových intervalech s ohledem na dobu, po kterou vazba trvá a která na její další pokračování může mít vliv.

Smyslem plenárního nálezu vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 45/04 bylo zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, právě v určitých časových intervalech. Ústavní soud přitom musel vyjít ze stávající (nikoli vyčerpávající) právní úpravy a spojil povinnost slyšení obviněného se zákonným přezkumem vazebních důvodů ve smyslu § 71 odst. 3 až 7 trestního řádu. Touto cestou založil Ústavní soud povinnost soudu slyšet obviněného, je-li ponechán ve vazbě, pravidelně a opakovaně. Tento právní názor Ústavního soudu bude nadále nutno interpretovat tak, že primární povinností obecných soudů je slyšení vazebně stíhaného obviněného v oněch určitých pravidelných časových intervalech s tím, že nestane-li se tak na základě rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ex lege (§ 71 odst. 3 a odst. 4 trestního řádu) z důvodu, že opravný prostředek proti rozhodnutí státního zástupce nebyl podán, učiní soud slyšení obviněného i na základě jeho pozdější žádosti o propuštění z vazby.

Za daného stavu věci Ústavní soud zvažoval své rozhodnutí z obou shora vylíčených hledisek, tedy jednak z pohledu pasivity stěžovatele ohledně podání opravného prostředku, na jehož základě by došlo k jeho slyšení v rámci soudního přezkumu rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě; jednak z pohledu slyšení vazebně stíhaného obviněného soudem v pravidelných časových intervalech. Vzhledem k nečinnosti zákonodárce a aktuální nejednoznačné právní úpravě se Ústavní soud prozatím přiklonil k interpretaci citovaného nálezu pléna Ústavního soudu tak, jak jej vyložil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, s tím, že do budoucna bude třeba problematiku zajištění práv obviněného ve vazebním řízení legislativně pregnantněji ošetřit.

Z uvedeného plyne, že se Ústavní soud neztotožnil s námitkou stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byla zasažena jeho základní práva, jak jejich porušení vylíčil v ústavní stížnosti. Okolnost, že nebyl vyslechnut v řízení vyvolaném jeho žádostí o propuštění z vazby, totiž sama o sobě takový zásah nepředstavuje, byl-li stěžovatel krátce před vydáním napadeného rozhodnutí slyšen s ohledem na zákonný přezkum trvání vazby. Není možné přisvědčit ani stěžovatelově námitce průtahů v rozhodování posuzované věci, neboť, jak ostatně stěžovatel sám uvedl, lhůta k rozhodnutí dle § 72 odst. 3 trestního řádu je lhůtou pořádkovou, a způsob vyřízení věci i fakt, že o trvání vazby stěžovatele bylo orgány činnými v trestním řízení opakovaně rozhodováno, nenasvědčují porušení jeho práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.