II. ÚS 714/05
II.ÚS 714/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze, Mansfeldova 792/3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 39 Co 212/2005-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 39 Co 212/2005-39, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. dubna 2005, č. j. 11 C 83/2004-23, tak, že zamítl žalobu žalobce (stěžovatele), aby žalovaná (Česká republika -Ministerstvo spravedlnosti) byla povinna zaplatit žalobci částku 10.570 Kč jako náhradu za věci, které byly zabrány v rámci trestního stíhání při domovních prohlídkách dne 11. července 1984, a o nichž byl vysloven trest propadnutí věci. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. Rt 2/95, bylo zrušeno rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. října 1984, sp. zn. 1 T 203/84, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření výkonu dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona, jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci obsahově na ně navazující. Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. července 2004, sp. zn. Nt 415/2003, bylo rozhodnuto o vrácení magnetofonu žalobci s tím, že ve zbytku byl návrh na vrácení věcí zamítnut, neboť zabrané věci již byly zničeny.

Žalobce se v řízení, jež je předmětem ústavní stížnosti, domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu náhrady škody za věci, které mu byly zabrány v rámci předchozího trestního stíhání s tím, že ačkoliv bylo trestní stíhání zastaveno, nebyly mu zabrané věci vráceny, neboť byly v mezidobí zničeny. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ale po právní stránce jej posoudil odlišně. Soud prvního stupně na danou věc aplikoval zákon č. 58/1969 Sb., a zákon č. 82/1998 Sb., s tím, že jednáním státu, který dostatečně nezabezpečil zabrané věci žalobce a umožnil jejich zničení, byl naplněn předpoklad pro náhradu škody vyplývající z jeho nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně nehodnotil nárok žalobce jako promlčený, neboť počátek promlčecí doby spojil s rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. července 2004, sp. zn. Nt 415/2003, z něhož se žalobce dověděl, že mu zabrané věci nebudou vráceny.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z toho, že žalobce byl účasten soudní rehabilitace podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. Zdůraznil, že rozhodující je, že usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. Rt 2/95, bylo rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. října 1984, sp. zn. 1 T 203/84, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření výkonu dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona, zrušeno, jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci obsahově na ně navazující. Za situace, kdy byl stěžovatel účasten soudní rehabilitace, je třeba, dle názoru odvolacího soudu, vycházet ze zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), resp. ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle § 20 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích v případech uplatňování nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, kde rozhodnutí o zrušení tohoto výroku nabylo právní moci po účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, počala běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se uvedený výrok stal pravomocným. Lhůta pro uplatnění nároku byla stanovena v trvání jednoho roku a jedná se o lhůtu prekluzívní. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, jímž byl zrušen výrok o propadnutí věci nabyl právní moci 15. srpna 1995, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody zanikl prekluzí dnem 16. srpna 1996. Proto žalobu na náhradu škody podanou dne 1. října 2004 zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dále uvádí, že rehabilitační řízení samo o sobě nezakládá nárok na vrácení odňatých věcí, ale je třeba o nich samostatně rozhodnout. Rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 1 trestního řádu a následné zjištění, že věci nelze vydat, zakládá podle názoru stěžovatele podklad k postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. (resp. zák. č. 58/1969 Sb.), ale rozhodně ne podle speciálního zákona o mimosoudních rehabilitacích. Vyjádřil přesvědčení, že pokud uplatňuje nárok na náhradu škody na základě rozhodnutí z roku 2004, měl soud vyhodnotit takový nárok na základě tohoto rozhodnutí a nikoliv odkazovat stěžovatele na to co mohl, či nemohl dělat v letech 1995 a 1996. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy jej odkazují na nerealizovatelné postupy podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. O zničení věci se stěžovatel dověděl až z usnesení z roku 2004 a tak nemohl za jejich zničení žádat náhradu v letech 1995 - 1996. Stěžovatel sice své právo na vrácení věci prokázal, ale nebylo mu to nic platné, neboť věci jsou zničené. Porušení čl. 36 odst. 3 Listiny pak spatřuje v tom, že odvolací soud odepřel právo na náhradu škody, ačkoliv toto právo náleží podle znění uvedeného čl. každému.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se již v minulosti zabýval obdobnou otázkou, která je předmětem stávající ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. III. ÚS 349/05). V tomto případě nemá důvod se od závěrů obsažených v předchozím rozhodnutí odchylovat. Podstatou dané věci je posouzení otázky speciality mezi zákonem č. 58/1969 Sb., resp. zákonem č. 82/1998 Sb. na jedné straně, a zákonem o soudní rehabilitaci, resp. zákonem o mimosoudních rehabilitacích na straně druhé. V této rozhodující otázce Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 23. dubna 1998, č. j. 2 Cdon 1542/97-41, s jehož závěry se ztotožnil i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze 7. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 331/98), dovodil, že zák. č. 119/1990 Sb. má ve vztahu k zák. č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné a rovněž restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis, a proto mají tyto zákony, pokud jde o vztahy jimi upravené, přednost před obecnými normami. Obdobný závěr je formulován i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž se mj. konstatuje: "Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Proti těmto závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. Pokud tedy stěžovatel uplatňoval svůj nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ačkoliv měl postupovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je závěr odvolacího soudu o prekluzi nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích správný.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.