II. ÚS 711/05
II.ÚS 711/05 ze dne 16. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti MOTOKOV a. s., IČ 00000949, se sídlem Thámova 181/20, Praha, zastoupené JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem Společné advokátní kanceláře Vítek a Mrázek, se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 32 Odo 883/2004-304, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č. j. 6 Cmo 182/2003-262, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PRISKO a. s., IČ 46355901, se sídlem Janovského 438/2, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 19. 12. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č. j. 6 Cmo 182/2003-262, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, č. j. 43 Cm 21/2000-235, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se po vedlejší účastnici řízení domáhal zaplacení 181.529.888,40 Kč s příslušenstvím, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 32 Odo 883/2004-304, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti na to, že rozsudek soudu prvého stupně byl odvolacím soudem dvakrát zrušen, vždy z důvodu rozdílného názoru na počátek běhu promlčecí doby. Tento právní názor byl však odlišný od právního názoru obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 766/2002-19. Přes tuto skutečnost nebylo připuštěno dovolání s tím, že předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu bylo odůvodněno nedostatečným zjištěním skutkového stavu ohledně běhu subjektivní promlčecí doby a zmatečností odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, a nebyla tedy řešena otázka, kterou stěžovatelka vymezila jako právně významnou. Přitom bylo odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 35 Odo 801/2002, které otázku počátku běhu promlčecí doby vůbec neřeší. Z toho dovozuje, že nebyly napadenými rozhodnutími dodrženy premisy práva na spravedlivý proces, byl eliminován princip dvojinstančního soudního řízení, a byla ponechána otevřena otázka právního výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí doby.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 Cm 21/2000, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou 14. 2. 2000 po vedlejší účastníci řízení domáhal zaplacení 181.529.888,40 Kč z titulu neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 hospodářského zákoníku. Proti tomu se vedlejší účastník řízení od počátku bránil námitkou nedostatku pasivní legitimace, námitkou promlčení, námitkou uzavřené dohody o započtení a narovnání, a nepodložeností nároku. Žalobě bylo vyhověno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, č. j. 43 Cm 21/2000-62, který byl k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, č. j. 182/2001-89. Poté bylo žalobě vyhověno (zamítnuta byla jen ohledně části úroků z prodlení) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 43 Cm 21/2000-161, který byl k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, č. j. 8 Cmo 238/2002-191. Konečně byla žaloba zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, č. j. 43 Cm 21/2000-235, který byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č. j. 6 Cmo 182/2003-262. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 32 Odo 883/2004-304.

Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nenáleží. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Shora uvedený zásadní právní názor zcela dopadá i na nyní posuzovaný případ, protože argumentace ústavní stížnosti byla co do podstaty obsažena i v podáních, které stěžovatelka činila v průběhu řízení před obecnými soudy, s níž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly. Je zřejmé, že se stěžovatelka nesmířila s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1998, č. j. 5 Cmo 663/96-60, kterým byl potvrzen předchozí rozsudek, na jehož základě byla právě stěžovatelka povinna zaplatit ČSOB, a. s., částku 181.529.888,40 Kč. Nesmířila se tedy s tím, že nebyla akceptována její argumentace, že chybně poukázanou platbu ze svého účtu z titulu uzavřené obstaravatelské smlouvy automaticky poukázala na účet právního předchůdce vedlejší účastnice řízení, a že proto neoprávněný majetkový prospěch na úkor ČSOB, a. s., vznikl vedlejší účastnici řízení a nikoliv stěžovatelce. Pokud Nejvyšší soud v usnesení napadeném ústavní stížností poukázal na rozhodnutí, sp. zn. 35 Odo 801/2002, lze mít zato, že tím jen potvrdil nesprávnost výše uvedené argumentace, použité stěžovatelkou i v nyní posuzovaném řízení, v němž se po vedlejší účastnici řízení domáhala částky, kterou musela na základě shora uvedeného rozsudku zaplatit ČSOB, a. s. Právní závěry obecných soudů v posuzovaném případě přitom nelze považovat za rozporné s právním názorem obsaženým v rozhodnutí, sp. zn. 33 Odo 766/2002, kterého se stěžovatelka dovolává. I v posuzovaném případě obecné soudy vztáhly počátek běhu promlčecí lhůty neoprávněného majetkového prospěchu (v judikátu bezdůvodného obohacení) na souběh okamžiku, kdy k právní skutečnosti tvořící počátek došlo (v daném případě převod peněz z účtu stěžovatelky na účet vedlejší účastnice řízení) a okamžiku, kdy se poškozený reálně dozvěděl o tom, že tím vznikl neoprávněný majetkový prospěch (v daném případě v písemně vyjádřeném postoji stěžovatelky v průběhu jednání o nároku ČSOB, a. s.).

Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti rozhodně nedosahují ústavně právní relevance, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat za ústavně souladná. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. února 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.