II. ÚS 706/05
II.ÚS 706/05 ze dne 9. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. L., zastoupené JUDr. Gustavem Schalkem, advokátem se sídlem Praha, Borovanského 2217/5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005, č.j. 7 Co 1779/2005-55, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2005, č.j. 6 C 53/2005-37, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 12. 2005, a i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v přímém důsledku porušení tohoto práva též do práva na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 53/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č.j. 6 C 53/2005-37, žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalovaném F. V. (dále též "vedlejší účastník") zaplacení částky 40.000,- Kč s 6 % úroky z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení. Rozhodl i o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi účastníky, coby podnikateli, vznikl závazkový vztah z uzavřené kupní smlouvy, přičemž žalovaný nesplnil svou povinnost zaplatit kupní cenu za předmět koupě. Tato povinnost mu proto byla uložena rozsudkem vydaným stejným soudem, ale v jiném řízení. Pro rozhodnutí o nároku uplatněném v tomto řízení, pokládal soud za zásadní, že tvrzení stěžovatelky ohledně "odstupného" nebylo prokázáno, když podle soudu k žádné shodě skutkových tvrzení účastníků nedošlo.

O odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 13. 9.2005, č. j. 7 Co 1779/2005-55, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními a následným právním hodnocením ve vztahu k uplatněnému nároku stěžovatelky, jak jej učinil soud prvního stupně, a v tomto směru odkázal na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. Námitky stěžovatelky, že jí byla odňata možnost jednat před soudem a uplatnit tak svá procesní práva, a že soud vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nepřihlédl ke shodným tvrzením účastníků, shledal nedůvodnými.

Oba uvedené rozsudky obecných soudů stěžovatelka napadla projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na řízení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 166/2004, v němž soud akceptoval tvrzení vedlejšího účastníka, že bylo sjednáno odstupné. Vedlejší účastník tak na úkor stěžovatelky, jako předchozí nájemkyně dotčené provozovny, získal bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka proto podala žalobu a v průběhu řízení uvedla, na jakých tvrzeních a důkazních konstrukcích svou žalobu staví, k tomu navrhla důkazy a k žalobě připojila podstatné listiny. Soud však tyto důkazy bez odůvodnění odmítl provést a žalobě nevyhověl. Neprovedením těchto důkazů ji nepochybně poškodil, neboť nevyvodil odpovídající skutková zjištění a právní závěry. V odvolání se stěžovatelka opětovně domáhala toho, aby odvolací soud vyvodil odpovídající právní závěry z toho, že vedlejší účastník v předchozím řízení výslovně uznal, že žalované odstupné bylo sjednáno, když tvrdil, že částky předané stěžovatelce nebyly platbou kupní ceny, ale úhradou odstupného. Odvolací soud se však plně ztotožnil s názorem soudu nalézacího a své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že nesporná tvrzení musí být učiněna v rámci téhož řízení o konkrétním nároku a navíc mohou být v průběhu dalšího řízení odvolána. Stěžovatelka má za to, že jí navrhovaný důkaz - spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 166/2004, je důkazem ve smyslu § 125 o.s.ř. a soud z něho měl vycházet (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Dle ní není třeba dokazovat skutečnosti, které jsou známé soudu z jeho činnosti, a je zřejmé, že z takové úřední činnosti soudu vznikl i uvedený spis. Odkazuje na komentář k § 121 o.s.ř., kde se uvádí, že předmětem dokazování nejsou ani skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti s tím, že zákon umožňuje, aby soud vzal za základ svého rozhodnutí i takové skutečnosti, které mu jsou známy z projednávané téže či jiné věci, což napadené rozhodnutí popírá. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastník svým prohlášením v předchozím řízení uznal její nárok na odstupné co do právního základu (§ 585 o.z.), toto tvrzení nemůže vzít zpět a jeho další tvrzení v řízení, jež je předmětem této stížnosti, je účelové. Odkazuje na právní teorii a judikaturu Nejvyššího soudu a z nich dovozuje možnost uznání v souvisejícím řízení. Dále cituje závěry Ústavního soudu, vyslovené ve věcech sp. zn. III. ÚS 367/99 a IV. ÚS 525/02, z nichž lze dovodit povinnost soudů postupovat v intencích procesního předpisu a vyslovuje přesvědčení, že na svém právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny byla zkrácena i tím, že se nezúčastnila jednání, při němž soud vydal napadený rozsudek, když byla právním zástupcem vedlejšího účastníka uvedena v omyl, že toto ústní jednání bylo odročeno. V závěru své stížnosti cituje nálezy Ústavního soudu (III. ÚS 61/94, II. ÚS 210/95, III. ÚS 87/99), týkající se provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním procesu z hlediska spravedlivého procesu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, který plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v ústavní stížnosti, zabýval. Dále se k ústavní stížnosti vyjádřil vedlejší účastník řízení F. V., který upozornil na to, že stěžovatelka ve sporu o zaplacení částky 80.000,-Kč nikdy netvrdila, že by nad úhradu této částky bylo sjednáno ještě nějaké odstupné. Spekulativně vyšla z jeho vyjádření, že považoval úplatu za zařízení jídelny za "jakési odstupné" a dále ze skutečnosti, že se mu nepodařilo prokázat, že jí na úhradu přenechaného zařízení jídelny toto odstupné ve výši 40.000,-Kč zaplatil. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá skutkové a právní závěry obecných soudů a procesní postup při zjišťování skutkového stavu věci. V tomto směru tvrdí, že soud nepřihlédl k jejím argumentům a k jí označeným důkazům. Opakuje přitom stejné námitky, které již uplatnila v napadeném řízení, a s nimiž se obecné soudy, především soud odvolací, vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není soudem jim nadřízeným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či dokonce jejich věcnou správnost (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 5). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti.

V projednávané věci však Ústavní soud důvod k zásahu neshledal. Závěry nalézacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou akceptovatelné i z hlediska ústavního. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatelky, že obecné soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedly jí navržené důkazy. Jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před Okresním soudem v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2005, soud prvního stupně provedl všechny důkazy, navržené stěžovatelkou v žalobě. Dle jejího návrhu přečetl obsah koncesní listiny i živnostenského oprávnění vedlejšího účastníka, přečetl i obsah spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 166/2004, a to včetně protokolu o jednání ze dne 1. 6. 2004, který obsahoval výpověď vedlejšího účastníka, na niž stěžovatelka odkazovala. Jiné důkazy stěžovatelka v tomto stádiu řízení provést nežádala. Pokud až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovala na podporu svého tvrzení výslechy svědků, takový návrh již nemohl být ze strany odvolacího soudu, vzhledem k úpravě obsažené v § 205a o.s.ř., akceptován, neboť se nejednalo o žádnou ze skutečností nebo důkazů vypočtených v tomto ustanovení. Bylo na stěžovatelce, aby již před soudem prvního stupně tvrdila všechny pro věc právně významné skutečnosti a označila dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. Pokud tak neučinila a soud při zjišťování skutkového stavu vyšel z důkazů provedených, které považoval pro posouzení věci za dostatečné, když nad rámec návrhů stěžovatelky provedl z vlastní iniciativy ještě další důkazy, nemůže mu nyní vytýkat, že vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.

Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že soudy nezohlednily údajnou shodu skutkových tvrzení účastníků ohledně "sjednání odstupného", ani to, že vedlejší účastník její nárok na odstupné co do právního základu uznal. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu v této věci, vedlejší účastník ve svých vyjádřeních striktně popíral jakoukoli dohodu o odstupném. Z žádného jeho tvrzení, ať již je učinil v projednávaném řízení, či v řízení předcházejícím, vedeným pod sp. zn. 5 C 166/2004, nelze dovodit , že by nárok stěžovatelky na zaplacení odstupného uznával. Pokud v předcházejícím řízení hovořil o "jakémsi odstupném", činil tak v kontextu zcela jiných skutečností, kdy neuznával nárok stěžovatelky na zaplacení ceny přenechaného zařízení jídelny z titulu kupní smlouvy (popíral, že by zařízení jídelny od stěžovatelky koupil), a tvrdil, že stěžovatelce měl zaplatil toliko tzv. odstupné, a to ve dvou splátkách po 20.000,-Kč. To se mu ovšem nepodařilo prokázat a soud po provedeném dokazování vyšel z verze stěžovatelky, že jí dluží z titulu uzavřené kupní smlouvy. Stěžovatelka se ostatně v řízení o zaplacení kupní ceny za zařízení jídelny nikdy nevyjádřila v tom smyslu, že by jí vedlejší účastník nad úhradu přenechaného zařízení jídelny, tedy nad částku 80.000,-Kč, která jí byla soudem přiznána, dlužil ještě nějaké odstupné. Soudy proto neměly důvod k postupu dle § 120 odst. 4 o.s.ř., neboť k žádné shodě tvrzení účastníků ohledně "sjednání odstupného" nedošlo. Nelze jim proto vytýkat, že k této stěžovatelkou tvrzené skutečnosti prováděly dokazování. Pokud z řádně provedeného dokazování učinily závěry odlišné od představ stěžovatelky, to samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nezakládá.

Ústavní soud v této souvislosti musí připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne též zásada volného hodnocení důkazů. Protože obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" jejich hodnocení důkazů (srov. např. nález II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 123 a násl.). Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace právních předpisů, respektují elementární požadavky spravedlnosti a nejsou projevem nepřípustné libovůle. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

Opodstatněná není ani námitka stěžovatelky, že řízení před soudem bylo zatíženo procesní vadou, když ústní jednání dne 24. 5. 2005 proběhlo bez její účasti. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu, stejnou námitku stěžovatelka uplatnila i v odvolacím řízení a soud se s ní ústavně konformním způsobem vypořádal. Lze přisvědčit jeho závěru, že za situace, kdy se stěžovatelka spolehla na informaci vedlejšího účastníka o údajném odročení nařízeného jednání, a k tomuto jednání, ač řádně soudem obeslána, se nedostavila, nemůže soudu vytýkat pochybení v tom, že ve věci jednal v její nepřítomnosti. Svého práva zúčastnit se jednání a uplatnit při něm všechna svá procesní práva se totiž vzdala tím, že se k soudu bez omluvy nedostavila. Soud, který sám žádnou iniciativu směřující k odročení nařízeného jednání nevyvolal, proto svým postupem žádné ústavní právo stěžovatelky neporušil.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006


S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.