II. ÚS 705/05
II.ÚS 705/05 ze dne 11. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Š., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. září 2005, č. j. 25 Cdo 11/2005-217, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č. j. 64 92/2004, 64 Co 111/2004-193, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. srpna 2003, č. j. 18 C 158/2001-131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, č. j. 18 C 158/2001-131, uložil oběma žalovaným [stěžovatelka byla označená jako žalovaná 1)] povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 785.760,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce na základě dohody o spolupráci ze dne 17. listopadu 1993 zaslal zakladatelský příspěvek k založení Fondu Bohemia Nostra ve výši 750.000,- Kč na účet sdružení Bohemia Nostra, jehož byli žalovaní zástupci a měli dispoziční právo s účtem. Tato částka byla z účtu postupně ve dnech 20. prosince 1993 (650.000,- Kč) a 12. dubna 1994 (100.000,- Kč) vybrána na základě výběrních lístků podepsaných žalovanou 1). Spolupráce mezi žalobcem a sdružením Bohemia Nostra byla ke dni 3. listopadu 1994 ukončena s tím, že k tomuto datu měla být předmětná částka vrácena, k čemuž nedošlo. Soud neprovedl další důkazy navrhované žalovanou 1), zejména výslechy zahraničních osob, které měly prokázat její pobyt v Dánsku v době, kdy došlo k výběru první části složené částky, což odůvodnil tím, že tyto důkazy nemohou vyvrátit skutečnost, že žalovaná 1) výběrní lístky podepsala. Její vlastnoruční podpis byl totiž prokázán znaleckým posudkem znalkyně z oboru kriminalistika - expertiza ručního písma - a ani případná okolnost, že se žalovaná v době výběru nenacházela v České republice, nemění nic na tom, že žalovaná svým podpisem výběr z účtu umožnila. Soud prvního stupně proto shledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody [§ 420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")] vzniklé tím, že prostředky, které účelově vložil na založení fondu, nebyly vráceny, a dále tím, že vynaložil náklady ve výši 35.760,- Kč na jejich vymáhání v řízení vedeném proti sdružení. K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2004, č. j. 64 Co 92//2004, 64 Co 111/2004-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k žalovanému 2) žalobu v plném rozsahu zamítl, ve vztahu k žalované 1) zamítl žalobu ohledně částky 35.760,- Kč s příslušenstvím a části příslušenství k částce 750.000,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nicméně konstatoval, že žalovaný 2) dispoziční právo k účtu nikterak nevyužil a neučinil ani žádné úkony směrem k nakládání s prostředky na něm, čímž v jeho případě nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, tedy porušení právní povinnosti. Ohledně žalované 1) odvolací soud dovodil, že tento předpoklad rovněž nebyl splněn, pokud jde o škodu tvořenou náklady na spor se sdružením; změnu rozsudku týkající se části úroků z prodlení odůvodnil odlišným právním názorem na vznik prodlení. Ve zbývajícím rozsahu nárok žalobce na náhradu škody podle § 420 obč. zák. shledal důvodným, ztotožnil se přitom s právními závěry soudu prvního stupně a poukázal zejména na okolnost, že pravost podpisů na výběrních lístcích, potvrzenou znaleckým posudkem ani sama žalovaná 1) při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 26. září 2002 nezpochybnila, přičemž jí navrhované důkazy o pobytu v zahraničí v době prvního výběru nejsou podstatné, neboť pro posouzení její odpovědnosti není rozhodující, zda výběr prostředků provedla sama, nýbrž to, že výběr na základě jí podepsaných výběrních lístků umožnila, ač k výběru účelově vázaných prostředků z účtu nebyl žádný důvod. Porušila tak minimálně povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku (§ 415 obč. zák.). Následné dovolání žalované 1) bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. září 2005, č. j. 25 Cdo 11/2005-217, odmítnuto jako nepřípustné. Pokud žalovaná 1) namítala, že soud prvního stupně a odvolací soud neprovedly jí navržené důkazy, které by vyvrátily pravost podpisů na výběrních lístcích, čímž podle jejího názoru byla znaleckému posudku, který tyto skutečnosti prokazuje, nesprávně přiznána vyšší důkazní síla, jednalo se svou povahou o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která je napadnutelná dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Ani případná existence takové vady však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sama o sobě nezakládá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a rozsudku Městského soudu v Praze namítala, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť soudy neprovedly důkazy navrhované stěžovatelkou, ač proto nebyly splněny zákonné předpoklady, v důsledku toho neúplně zjistily skutkový stav a v konečném důsledku vydaly nesprávný rozsudek. V této souvislosti uvedla, že navrhla provedení důkazů (výslechy svědků a zajištění cestovního pasu), které měly vyvrátit možnost, že by výběrní lístky vlastnoručně podepsala. Soud prvního stupně i odvolací soud však důkazy navržené stěžovatelkou nepřipustily s odůvodněním, že nemohou vyvrátit skutečnost, že lístky podepsala stěžovatelka, což bylo jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem. V tom, že soudy odepřely provést důkazy prokazující skutková tvrzení stěžovatelky a vycházely toliko z důkazů, které byly provedeny na návrh protistrany, odepřely stěžovatelce možnost uplatnit svá práva u soudu a porušily i zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR vyslovila názor, že podle jejího názoru (na rozdíl od názoru Nejvyššího soudu) bylo dovolání ze zákona přípustné a že je měl Nejvyššího soud projednat meritorně. Tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, ač dle jejího názoru byly splněny podmínky přípustnosti dovolání a v důsledku toho nebylo dovolání porjednáno meritorně, došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Polemika stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti se týkala především problematiky provádění důkazů při zjišťování skutkového stavu. K námitce stěžovatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pouze v případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelčině věci konkrétně výslechy svědků a důkaz cestovním pasem) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z vyžádaného spisu a z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že soudy důkazní návrhy stěžovatelky, které měly prokazovat její pobyt mimo území ČR v době výběru finančních prostředků neprovedly, neboť tento důkaz nemohl zvrátit znaleckým posudkem prokázanou skutečnost, že žalovaná výběrní lístky podepsala a umožnila tedy výběr z účtu. Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností, jakož i přiznání různé důkazní síly jednotlivým důkazům, jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, rovněž řádně zdůvodnily. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti dále směřovaly proti tomu, že Nejvyšší soud ČR odmítl její dovolání jako nepřípustné, ačkoliv byly dány důvody pro meritorní projednání. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, že posouzení přípustnosti či nepřípustnosti dovolání, a v rámci toho posouzení otázky zásadního právního významu, je zásadně věcí Nejvyššího soudu, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je tedy v zásadě výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR a je plně v souladu s jeho posláním zajišťovat z pozice vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud ČR dle přesvědčení Ústavního soudu této své povinnosti řádně dostál, jak plyne z odůvodnění jeho usnesení S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. května 2006

Stanislav Balík, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.