II. ÚS 702/05
II.ÚS 702/05 ze dne 16. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. S. K., CSc., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem Advokátní kanceláře Buchlovský a společníci, se sídlem Mášova 6, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1152/2005, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 4 To 269/2004, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 1 T 171/2000-286, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a 3) Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě 16. 12. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 1 T 171/2000-286, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a za to mu byl uložen peněžitý trest ve výši 60.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 4 To 269/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1152/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že v řízeních, vedoucích k uvedeným rozhodnutím, byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 1 T 171/2000, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo od 29. 6. 2000 vedeno trestní stíhání pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že předchozího dne ve vzdušném prostoru České republiky na palubě letadla společnosti Spanair, při letu z Mošnova na Mallorku, udeřil pěstí do obličeje stewarda A. L. A. H., čímž mu způsobil drobné zranění. V pořadí třetím rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 1 T 171/2000-286, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona za upřesnění popisu skutku o přesnější označení letu, o uvedení, že skutek byl spáchán před více lidmi a v těžké kombinované opilosti, a že letecké společnosti vznikla v důsledku činu a návratu na výchozí letiště škoda. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výši 60.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Jeho odvolání bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 4 To 269/2004. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. 8 Tdo 1152/2005-346, bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s dovolacím soudem, který při použití restriktivního výkladu § 256b odst. 1 písm. g) trestního řádu nepřezkoumával skutková zjištění. Tím podle stěžovatele pominul, že vyhodnocení důkazů, vedoucí ke skutkovému zjištění (jemuž musí odpovídat právní posouzení) musí ctít presumpci neviny. Nesouhlasí s tím, jak dovolací soud vyhodnotil materiální stránku trestného činu, která podle stěžovatele vůbec nebyla dána. Soud prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. J. J., předložený stěžovatelem, ani tohoto znalce nevyslechl, přestože mu to odvolací soud uložil. Obecné soudy se tak nemohly vypořádat s jeho závěrem, že v důsledku zdravotních problémů, a nikoliv tedy v prosté příčinné souvislosti s požitím alkoholu a Theadrylu, byly u stěžovatele zcela vymizelé ovládací schopnosti. Na druhé straně mu nebylo doručeno opatření soudu s doplňujícími otázkami na znalce MUDr. J. a MUDr. M. R., a s jejich doplňkem ke znaleckému posudku byl seznámen až u hlavního líčení, a fakticky byl soudem doručen až po závěrečné řeči. Výpověď svědka F. byla vyhodnocena v rozporu s jejím obsahem a smyslem. Soud neprovedl ani jeden ze stěžovatelem navržených důkazů, kterými bylo možné zjistit místní příslušnost soudu s ohledem na spáchání činu, a stanovisko poškozeného. Zpráva ošetřující lékařky stěžovatele byla soudem opatřena až po skončení hlavního líčení a nepřihlédl ani k jejímu obsahu, podle níž požitím Theadrylu a nevýznamného množství alkoholu neporušil stěžovatel žádnou normu. Odvolací soud poté neprovedl důkazy, jejichž provedení nařídil marně soudu prvého stupně. S ohledem na Úmluvu o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě letadla, která neumožňovala přistání letadla v důsledku jednání stěžovatele, nelze stěžovateli klást k tíži náklady spojené s přistáním. Nesouhlasí ani s tím, že se obecné soudy vypořádaly s otázkou místní příslušnosti soudu bez zjištění místa spáchání trestného činu a v rozporu s § 18 odst. 2 a § 25 trestního řádu. Peněžitý trest 60.000 Kč považuje za takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo který je mimo trestní sazbu, neboť se jedná o trest o 40.000 Kč přísnější oproti trestu uloženému trestním příkazem, který podal pouze stěžovatel. Navíc byl tento trest odůvodněn majetkovými poměry stěžovatele, které soudy nezjišťovaly. Ačkoliv se jednalo po skutkové i právní stránce o jednoduchou věc, trvalo řízení 5 roků a 3 měsíce.

Námitkou odejmutí zákonného soudce, v souvislosti s nesprávným vyhodnocením místní příslušnosti, se Ústavní soud zabýval již v souvislosti s dřívější ústavní stížností stěžovatele, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 1 Ntd 2/2003, kterým byla jednak určena místní příslušnost Okresního soudu ve Frýdku - Místku, a současně byla tomuto soudu věc odňata a přidělena Okresnímu soudu v Novém Jičíně. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 229/03, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Se závěry uvedenými v tomto usnesení se Ústavní soud plně ztotožňuje i nyní, a pro stručnost na toto usnesení zcela odkazuje a není tedy důvod zabývat se opětovně i námitkami ve vztahu k absenci zjištění přesné polohy letadla v době spáchání skutku.

Námitka, že soud prvého stupně neprovedl znalecký posudek, zpracovaný MUDr. J. J., ani tohoto znalce nevyslechl, ačkoliv mu to bylo odvolacím soudem nařízeno, je zavádějící. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 To 37/2004-253, totiž vyplývá, že odvolací soud ponechal na zvážení soudu prvého stupně, zda materiál MUDr. J. J. posoudí jako znalecký posudek nebo jako jiný listinný důkaz s tím, že po tomto vyhodnocení má být tento důkaz řádně proveden. To se v posuzovaném případě stalo, neboť v hlavním líčení konaném dne 23. 9. 2004, byl materiál MUDr. J. J proveden jako jiný listinný důkaz. Tomuto důkazu byla věnována obecnými soudy dostatečná pozornost, a stěžovateli byl dán dostatečný prostor, aby s ohledem na tento důkaz konfrontoval při tomtéž hlavním líčení MUDr. J. R., jednoho ze zpracovatelů původního a následně doplněného znaleckého posudku.

V řízení před soudem prvého stupně bylo nepochybně zkráceno právo stěžovatele na obhajobu tím, že mu doplněk ke znaleckému posudku nebyl doručen s dostatečným předstihem. To však bylo zhojeno tím, že se stěžovatel k tomuto doplňku vyjadřoval jak v rámci uvedeného hlavního líčení, tak v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, a obecnými soudy byly tyto námitky dostatečně zohledněny, a to ve vztahu ke všem relevantním okolnostem daného případu. Přiměřeně totéž platí o zprávě ošetřující lékařky stěžovatele, která byla provedena jako důkaz až v řízení před odvolacím soudem.

Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou, že by výpověď svědka F. byla vyhodnocena v rozporu s jejím významem a smyslem. Naopak konstatování soudu prvého stupně, že uvedený svědek posuzoval situaci jednak z jiného zorného úhlu a z větší vzdálenosti než ostatní svědci, a že na rozdíl od nich stěžovatele znal a mohl tedy spíše předpokládat jeho další chování, se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladné. Stejně tak je ústavně souladným závěr odvolacího soudu, že v důsledku těchto odlišností soud prvého stupně postupoval správně, když tuto výpověď neakceptoval.

Lze uzavřít, že se obecné soudy dostatečně zabývaly obhajobou stěžovatele jak obecně, tak i konkrétně ve vztahu k subjektivní a materiální stránce trestného činu. Konstatování dovolacího soudu, že materiální stránce věnovaly pozornost soudy obou stupňů a shledaly ji shodně za dostatečnou proto, aby se jednalo o trestný čin, je možné označit za přesvědčivé. Ústavní soud přitom v posuzovaném případě neshledal takové deficity řízení, které by musely být posuzovány a odstraňovány dovolacím soudem, a proto lze i rozhodnutí dovolacího soudu považovat za ústavně souladné.

Námitka nezákonnosti uloženého trestu s ohledem na nižší trest, obsažený v původně vydaném trestním příkazu, proti němuž podal odpor pouze stěžovatel, evidentně ignoruje, že se podle § 314g odst. 2 trestního řádu neuplatní zásada zákazu reformace in peius v případě řízení následujícího po podání odporu proti trestnímu příkazu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.