II. ÚS 699/05
II.ÚS 699/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. J. P.,zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2004, č. j. 28 Co 1/2004-49, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2003, č. j. 15 C 23/2003-26, spojené s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 14. 12. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2003, č. j. 15 C 23/2003-26, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelky u vedlejšího účastníka řízení, provedené dopisem ze dne 5. 12. 2002, je neplatné, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2004, č. j. 28 Co 1/2004-49, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl. 90, a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně navrhla podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), aby jí byla přiznána náhrada nákladů spojených s jejím zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Tento návrh však nijak neodůvodnila.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 23/2003, Ústavní soud zjistil, vedlejší účastník řízení dne 6. 12. 2003 doručil stěžovatelce dopis, jímž okamžitě zrušil její pracovní poměr u něj. Tento úkon byl odůvodněn tím, že 1) dne 2. 12. byla nalezena na lékařském pokoji při intimním styku s odsouzeným, 2) dle jejího vyjádření k těmto stykům docházelo již od července 2002, 3) dle jejího vyjádření v době své nepřítomnosti s odsouzeným posílala odsouzenému SMS zprávy a telefonovala mu, 4) bylo jí známo, že má odsouzený vlastní mobilní telefon, a 5) při osobní prohlídce u ní byla nalezena SIM karta k mobilnímu telefonu. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 6. 2. 2003 domáhala určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru. V žalobě popřela body 2) až 4) okamžitého zrušení, nalezenou SIM kartu označila za zablokovanou a za talisman pro štěstí, a popřela, že by intimní styk s odsouzeným představoval závažné porušení pracovní kázně. Při prvním jednání rozšířila žalobní tvrzení v tom, že v době výkonu práce pro vedlejšího účastníka řízení byla ovlivněna duševní chorobou. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2003, č. j. 15 C 23/2003-26, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, a stěžovatelka proti němu podala odvolání. V něm namítala, že soud nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého posudku MUDr. V. T., neboť jím kvalifikovaná duševní porucha stěžovatelky vylučovala, aby vytýkané porušení pracovní kázně mohlo být kvalifikováno jako uvědomělé jednání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2004, č. j. 28 Co 1/2004-49, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, a stěžovatelka proti němu podala dovolání. Jako otázku zásadního právního významu vymezila názor odvolacího soudu, že deliktní odpovědnost se v pracovněprávním vztahu kryje se způsobilostí k právním úkonům, i když existují důkazy o vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností zaměstnance. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, č. j. 21 Cdo 2529/2004-81, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitku proti názoru, že se "deliktní odpovědnost v pracovněprávním vztahu bezvýjimečně kryje se způsobilostí občana mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a vlastními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti, i když existují důkazy o vymizení ovládacích a rozpoznávacích složek zaměstnance". Opakuje, že pokud obecné soudy považovaly skutky pro něž byl vypracován jí předložený znalecký posudek za odlišné, nemohly udělat vysoce odborný závěr bez nového znaleckého posudku. Nesouhlasí ani s tím, že obecné soudy posuzovaly věc pouze z hlediska objektivní odpovědnosti. Její jednání nemůže být spojováno s jakýmkoliv jejím úmyslem či nedbalostí.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoliv instancí v systému všeobecného soudnictví. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nenáleží. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5 N. 63). Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů v oblasti práva na zákonné úrovni, a to ani kdyby s jimi prováděnou interpretací uvedených právních předpisů nesouhlasil.

Shora uvedený ustálený názor Ústavního soudu zcela dopadá i na posuzovaný případ. Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy nenechaly zpracovat nový znalecký posudek ohledně jejího duševního stavu v době spáchání skutků, jež byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, pomíjí, že obecné soudy zkoumání duševní poruchy stěžovatelky označily za nadbytečné. Soud prvého stupně v té souvislosti uvedl, že vytýkané jednání stěžovatelky nebylo právním úkonem, a proto se na ně hmotněprávní předpoklady právního úkonu nevztahují. Odvolací soud se závěry soudu prvého stupně ztotožnil. Nad rámec toho poukázal na zprávu MUDr. T. U., získané pro vlastní potřebu stěžovatelkou, z níž vyplývá její způsobil vykonávat sjednanou práci, z níž vyvodil i související odpovědnost za řádný výkon práce. Dále poukázal na absenci připomínek vedlejšího účastníka řízení k práci stěžovatelky. Ke stěžovatelkou zdůrazňovanému posudku pak odvolací soud uvedl nejen to, že byl zpracován v souvislosti s jinými skutky (trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, a maření výkonu úředního rozhodnutí), než které byly předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru, ale i to, že posudek byl zpracován rok po předmětném jednání, a vytýkané jednání bylo dlouhodobé a nikoliv pouze excesem. Nad rámec toho Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelkou použitá právní terminologie v průběhu celého řízení i v ústavní stížnosti se vztahuje bezesporu na posuzování odpovědnosti za škodu podle § 172 zákoníku práce, avšak nedopadá též na posuzování skutkové podstaty porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, což naznačil v této věci i dovolací soud (str. 8 jeho rozhodnutí).

Ústavní soud tedy nepřikládá námitkám stěžovatelky ústavněprávní relevanci, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.Vzhledem k tomu, že byla vlastní ústavní stížnost odmítnuta, nebyla naplněna hypotéza § 83 odst. 1 zákona pro přiznání náhrady náklady zastoupení, a proto byl návrh stěžovatelky rovněž jako zjevně neopodstatněný odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.