II. ÚS 698/05
II.ÚS 698/05 ze dne 5. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Puchmajerova 7, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2005, č.j. 26 Co 374/2005-186 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 4. 2005, č.j. 5 C 195/98-162 ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení částky 35 145 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky v celkové částce 135 809,80 Kč se stal věřitelem žalované, která tuto částku zaplatila dne 27. 1. 1997. Vzhledem k tomu, že neoznačila dlužný nárok, na který měla být platba započtena, stěžovatel ji započetl nejdříve na úroky z prodlení k datu 27. 1. 1997 a teprve zbytek částky započetl na jistinu dluhu. Soudy nevyhověly žalobě, jíž se domáhal zaplacení částky 35 145 Kč jako zůstatku pohledávek z nezaplacených faktur, neboť dospěly k závěru, že za situace, kdy součet dluhů z faktur činil shodnou částku, která byla žalovanou zaplacena, nebyl stěžovatel oprávněn započíst zaplacenou částku nejdříve na úroky z prodlení. Uhrazením předmětné částky proto došlo k zaplacení pohledávek z dlužných faktur a uplatňování částky 35 145 Kč jinak, než jako pohledávky na úrocích z prodlení, je jiným předmětem řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že se soudy dopustily procesního pochybení, neboť soud není vázán právní kvalifikací žalobce a je sám povinen činit právní hodnocení tvrzeného skutkového stavu. Soudy měly poté, kdy dospěly k závěru, že započtení provedené stěžovatelem nemá žádné právní účinky, vycházet ze všech ostatních skutečností jím předložených a z úřední moci učinit příslušnou právní kvalifikaci, tj. přiznat stěžovateli žalovanou částku 35 145 Kč na úrocích z prodlení. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soudy na základě vadného právního názoru zamítly jeho návrh, ačkoliv skutkový stav dostatečně popsaný stěžovatelem odůvodňoval přiznání požadované částky, i když z jiného právního důvodu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 39 762 Kč s příslušenstvím, jako částky představující zbytek dosud neuhrazené jistiny dluhu, a to konkrétně 22 116,80 Kč z faktury č. 951367 a 17 645,20 Kč z faktury č. 951384, neboť stěžovatel započetl zaplacenou částku nejdříve na úhradu úroků z prodlení. Ve věci nebylo sporné, že dlužná částka na základě postoupené pohledávky a stěžovatelkou učiněného uznání dluhu činila 135 809,80 Kč a že právě tato částka byla stěžovatelkou dne 27. 1. 1997 zaplacena. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž je zřejmé, že stěžovatel v průběhu celého řízení, včetně řízení u odvolacího soudu, trval na stanovisku, že oprávněně započetl zaplacenou částku nejdříve na úroky z prodlení a teprve zbytek na jistinu dluhu. Právní názor, dle nějž úrok z prodlení z dlužné částky není předmětem projednávaného sporu, přitom byl vysloven již v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2004 a vyplýval i z předchozího rozsudku téhož soudu ze dne 11. 4. 2002.

Dle ustanovení § 79 o.s.ř. platí, že žalobce je v návrhu povinen vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a z návrhu musí být patrno čeho se domáhá. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Je tedy nutné vylíčit rozhodující skutečnosti tak, aby byl předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Z tohoto hlediska stěžovatel zcela jednoznačně požadoval (a na svém stanovisku setrval) uhrazení nedoplatku jistiny dluhu. Stěžovatel v průběhu řízení ani nepožádal soud o připuštění změny návrhu ve smyslu § 95 o.s.ř., kdy by požadoval sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového základu než požadoval v původním návrhu.

Stěžovatel se v podstatě takovéhoto postupu dovolává až v řízení u Ústavního soudu, který však, jak je uvedeno výše, není oprávněn v tomto smyslu zasahovat do pravomocně skončeného řízení. V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V daném případě soudy nekonstatovaly vadu v právní kvalifikaci skutku, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, ale nevyhověly jeho návrhu, pokud jde o jím specifikovaný předmět řízení. Právní kvalifikací se rozumí právní důvod, o který žalobce svůj návrh opírá, tedy např. plnění ze smlouvy, bezdůvodné obohacení, náhrada škody apod., jehož posouzení po právní stránce je úkolem soudu. Právní kvalifikací však není specifikace předmětu řízení, která je zcela v dispozici žalobce.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces. Právní závěry obecných soudů, dle nichž stěžovatelem vymáhaná pohledávka zanikla zaplacením částky ve výši zcela se shodující s výší dlužné částky uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky a uznání dluhu, nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.