II. ÚS 694/17
II.ÚS 694/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Nykla, zastoupeného Mgr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. ledna 2017, č. j. 10 C 367/2014-74, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. ledna 2017, č. j. 10 C 367/2014-74, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky 9 300 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Výše uvedená částka představovala dlužné nájemné a výši záloh za služby spojené s užíváním bytu za 1 měsíc. Soud konstatoval, že žaloba nemohla být úspěšná v situaci, kdy následně (po podání žaloby) byla mezi účastníky sjednána dohoda o narovnání podle § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterou byl dosavadní závazek nahrazen závazkem novým, přičemž žalovaný z této dohody o narovnání řádně plní. Pokud nedošlo ze strany žalobce ke změně žaloby, je třeba hodnotit žalobu jako nedůvodně podanou, neboť žalobní požadavek vychází z odlišného skutku. Jako nepřípadný vyhodnotil soud i návrh na schválení smíru. Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že nebyla žaloba pro žádnou částku vzata zpět, rozhodoval o její původně uplatněné výši.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Soudu vytýká v prvé řadě překvapivost rozhodnutí (k čemuž poukazuje na judikaturu Ústavního, popř. Nejvyššího soudu), která spočívá v tom, že zamítnutí žaloby postavil na stanovisku, že uzavřením dohody o narovnání byl dosavadní závazek nahrazen novým, a pokud žalovaný dohodu plní a nebyla navržena změna žaloby, je žaloba podána nedůvodně. K tomu stěžovatel vysvětluje, za jakých okolností došlo k uzavření dohody o narovnání, přičemž vyslovuje přesvědčení, že její uzavření vyplynulo ze skutkového stavu řešeného žalobou. V této souvislosti poukazuje na to, že není věcí žalobce, aby skutkový děj právně kvalifikoval, nýbrž toto je věcí soudu, přičemž změna právní kvalifikace při nezměněných skutkových tvrzeních neznamená v žádném případě změnu žaloby. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem soudu, že nevzal žalobu (byť zčásti) zpět. Domnívá se, že pokud u soudu uvedl, že žalovaný řádně splácí svůj závazek z dohody o narovnání, přičemž mu k zaplacení zbývají pouze dvě měsíční splátky, fakticky tím došlo ke změně žaloby ve smyslu zpětvzetí. Opačný názor soudu považuje za formalistický. Pokud by totiž soud řízení zastavil (alespoň co do částky uhrazené žalovaným), musel by výrok o náhradě nákladů vyznít ve prospěch stěžovatele, neboť to byl žalovaný, kdo procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Stěžovatel považuje za nevýznamné, že formálně nevzal žalobu zpět, když tak chtěl učinit až po úplné úhradě dluhu a domnívá se, že aktivita soudu vedoucí k zamítnutí žaloby svědčí o porušení zásady rovnosti účastníků řízení ze strany soudu.
III.

4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

5. Úvodem musí Ústavní soud připomenout skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní. I když totiž byla původně předmětem sporu částka ve výši 9 300 Kč (což samo o sobě představuje bagatelní částku) s příslušenstvím, tato byla stěžovateli žalovaným v podstatě uhrazena na základě dohody o narovnání a fakticky tak jde stěžovateli v ústavní stížnosti pouze o náklady řízení, které byly vyčísleny na 600 Kč. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (viz § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. To se však z napadeného rozhodnutí ani z argumentace stěžovatele nepodává.

6. S ohledem na výše uvedený bagatelní charakter i skutečnost, že stěžovateli jde v zásadě pouze o výrok o náhradě nákladů řízení, k jehož přezkumu Ústavní soud zastává velmi zdrženlivý postoj, se Ústavní soud omezí pouze na konstatování, že proti závěrům Obvodního soudu pro Prahu 8 nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. V dané věci soud jasně vyjádřil, na základě čeho rozhodoval a proč bylo třeba žalobu zamítnout.

7. Stěžovatel má sice v obecné rovině pravdu v tom, že právní kvalifikace nároku vyplývající ze skutkových tvrzení je zásadně věcí soudu. Ve stávající věci se však stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že soud neměl žalobu zamítat, ale stačilo, aby stěžovatelem uplatněný nárok jinak právně překvalifikoval, když rozhodoval na základě stejných skutkových tvrzení. Je to dáno tím, že nárok na dlužné nájemné vyplývající z nájemní smlouvy je zcela odlišný od nároku vyplývajícího z dohody o narovnání, a proto i skutková tvrzení k oběma nárokům se nutně musí od sebe odlišovat, což ostatně dokládá i samotná poněkud si protiřečící argumentace stěžovatele.

8. Rovněž názor, že pro zastavení řízení není třeba činit formální úkon v podobě zpětvzetí žaloby, ale soud měl důvody pro zastavení řízení vyvodit z faktického stavu věci (resp. z tvrzení stěžovatele, že žalovaný plní své závazky z dohody o narovnání), se míjí se základními zásadami civilního procesu. Stejně jako žaloba musí i procesní úkon zpětvzetí žaloby splňovat určité formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem a soud jej nemůže dovozovat např. ze skutkových zjištění, které snad vyjdou v průběhu řízení najevo.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.