II. ÚS 694/05
II.ÚS 694/05 ze dne 29. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti PhDr. J. Z., zastoupené advokátkou JUDr. Martou Černou, se sídlem Senovážné náměstí 23, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 417/2004, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (v petitu jej chybně označuje sp. zn. 9 To 414/2004, z obsahu ústavní stížnosti je nicméně zcela zřejmé, že se jedná o rozsudek Městského soudu v Praze vydaný pod sp. zn. 9 To 417/2004). Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva garantovaná čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z připojených dokumentů zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 4 uznal rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 46 T 145/2002, stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaným (ad. 1, 2, 4, 9), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (ad 3, 10) a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil se zkušební dobou v délce čtyř let. Poškozeným K. F. a P. H. přiznal proti stěžovatelce nárok na náhradu škody v částce 10.000,- Kč a 50.000,- Kč. Stejným rozsudkem stěžovatelku zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona.

K odvolání stěžovatelky a státního zástupce v její neprospěch Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 417/2004, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) trestního zákona (ad 1), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (ad 3, 10), a odsoudil ji k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem. Dále jí uložil trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu jakéhokoli zaměstnání ve vězeňství, na dobu pěti let. Poškozenému K. F. přiznal proti stěžovatelce nárok na náhradu škody v částce 10.000,- Kč. Poškozeného P. H. s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelky soud zamítl. Zprošťující výrok ponechal beze změn.

Podle obsahu skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, se stěžovatelka jako občanská pracovnice zařazená ve funkci speciálního pedagoga ve Vazební věznici Praha 4 -Pankrác v rozporu se zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, dopustila trestného jednání tím, že: 1) Od roku 2000 do počátku roku 2002 slibovala odsouzenému K. F. výhodné nákupy, na základě čehož jí jmenovaný postupně předal asi 25.000,- Kč, z nichž mu nakoupila a předala zboží v hodnotě asi 15.000,- Kč a zbylých 10.000,- Kč si ponechala pro svoji potřebu ke škodě odsouzeného. 2) Přibližně od konce roku 1999 do dubna 2002 od manželů F. převážně v Praze 4 na Pankrácké tržnici asi ve čtrnáctidenních intervalech žádala nakoupení a opatření přesně specifikovaných potravin za to, že se o jejich syna, odsouzeného F., všestranně "postará". Tyto potraviny jí byly předávány v tašce vždy v hodnotě 500,- Kč až 1.500,- Kč, přičemž velmi nepatrnou část potravin nedovoleně předávala odsouzenému F. Celkově tímto způsobem převzala potraviny v hodnotě nejméně 50.000,- Kč. 3) Na podzim roku 2001 v Praze 4 na Pankrácké tržnici požadovala po B. F., aby obstarala a jí předala hotovost ve výši 250.000,- Kč s tím, že by poté zajistila, aby její syn, odsouzený F., byl po vykonání dvou třetin trestu podmíněně propuštěn. Hotovost jí však předána nebyla, neboť poškozená tuto částku nesehnala. 4) Přibližně v dubnu roku 2000 v Praze 3, ul. Kubelíkova v řecké restauraci požadovala a následně i převzala od N. H. (zemřela v červnu 2001) finanční hotovost ve výši nejméně 10.000,- Kč s tím, že za tyto peníze zajistí, aby její syn, odsouzený H., byl ponechán ve věznici Pankrác, dále aby doslal práci, aby mu byl přerušen výkon trestu a další výhody. Slíbené však stěžovatelka nezajistila a peníze si ponechala pro svoji potřebu. 5) a 6) Koncem roku 2000 a přibližně v polovině roku 2001 na parkovišti poblíž svého bydliště převzala od K. F. finanční hotovost pokaždé ve výši 1.000,- Kč s tím, že za tyto částky zakoupí potraviny pro jeho syna, odsouzeného F., a tyto mu ve věznici předá, což neučinila a peníze si ponechala pro svoji potřebu. 7) V přesněji nezjištěné době v únoru nebo březnu roku 2002 v Praze 4 na Pankrácké tržnici sdělila K. F., že pro jeho syna zakoupila zboží v částce asi 300,- Kč a ten že jí dal pouze část této částky. Od K. F. staršího proto převzala částku 1.000,- Kč, kterou si ponechala pro svoji potřebu. 8) a 9) V přesněji nezjištěné době asi v červenci 2000 a v červenci 2001 v Praze 4 na Pankrácké tržnici požadovala a následně i převzala od B. F. finanční hotovost pokaždé ve výši 50.000,- Kč s tím, že zajistí, aby její syn, odsouzený F., dostal vycházky a mohl své rodiče o vánocích 2000 a 2001 navštívit v místě jejich bydliště ve Slavonicích. Vycházku však ani v jednom případě nezajistila a peníze si ponechala pro svoji potřebu. 10) V březnu 2002 v Praze 4 ve své kanceláři ve věznici Pankrác požadovala od odsouzeného M. finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč s tím, že by zajistila, aby dostal společnou vycházku s vychovateli a aby mu byl za odměnu přerušen trest a měl možnost volných návštěv. Hotovost jí odsouzený nepředal. Jednáním popsaným pod body 1), 5) a 6) způsobila škodu ve výši nejméně 12.000,- Kč. Jednáním popsaným pod body 2), 3), 4), 7), 8), 9) a 10) způsobila škodu ve výši nejméně 611.000,- Kč.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1113/2005, odmítl.

Stěžovatelka (v odůvodnění ústavní stížnosti se označuje jako "stěžovatel") napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěry provedeného důkazního řízení. Obecným soudům vytýká, že z provedených skutkových zjištění nelze dovodit naplnění všech znaků skutkových podstat stíhaných trestných činů. Konkrétně vyslovuje pochybnosti ohledně naplnění jejich subjektivní stránky. Upozorňuje dále, že údaje skutkové věty označující dobu, v níž mělo k trestnému jednání stěžovatelky dojít, jsou velmi neurčité.

Městskému soudu v Praze vytýká, že v rámci odvolacího řízení údajně toliko formálně potvrdil "nespravedlivé rozhodnutí soudu prvého stupně". Stěžovatelka se jeho postupem i postupem dovolacího soudu cítí být dotčena na svém ústavně zaručeném právu na účinné opravné prostředky garantovaného čl. 13 Úmluvy.

Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku (zřejmě má na mysli soud Evropský), konkrétně na případy Hartman proti České republice a Hradecký proti České republice, v nichž uvedený soud dospěl k závěru, že došlo k dotčení čl. 6 Úmluvy. Domnívá se, že se jedná o případy totožné s projednávanou věcí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka předně zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Zdůraznila, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit její ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelčiny základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Stěžovatelka uplatnila v rámci odvolání výtky zpochybňující správnost skutkových zjištění. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvého stupně, doplnil provedením dalších důkazů. Na základě doplněných skutkových zjištění skutkový stav znovu posoudil a upřesnil i právní kvalifikaci trestného jednání stěžovatelky. Své závěry v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Tvrzení stěžovatelky, podle nichž odvolací soud toliko formálně potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, přitom nelze přisvědčit.

Ústavní soud konstatuje, že k zásadním zásadám spravedlivého procesu náleží mimo jiné také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu. Tomuto požadavku právní úprava odvolání v trestním řízení plně vyhovuje. Trestní řád nepředepisuje důvody, v jejichž světle by bylo možné rozhodnutí soudu prvého stupně podrobit přezkumu v rámci odvolání. Omezený revizní princip, který nyní úpravu odvolacího řízení ex officio ovládá, znamená, že odvolací soud se musí vypořádat s vytýkanými nedostatky, které se mohou týkat vad skutkových i právních, a to jak hmotněprávních, tak procesněprávních. V naznačeném postupu odvolacího soudu Ústavní soud neshledal porušení žádných stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stěžovatelka ostatně, vyjma obecných výtek, žádné konkrétní argumenty ohledně jeho postupu nevznáší.

Stěžovatelka před obecnými soudy i v rámci svého odvolání popírala, že by se popsaného jednání dopustila. Její obhajobu však soudy považovaly za zcela vyvrácenou řadou důkazů, které jí ze spáchání stíhaných trestných činů usvědčují. Obecné soudy vyšly z výpovědí odsouzených F. a H., které jsou podporovány výpověďmi zaměstnanců věznice, svědkyň K., K., K., S., Š. a P. Jejich výpovědi korespondují s listinnými důkazy, zejména osobními spisy odsouzených, a výpovědí manželů F., kteří podrobně popsali, jak a za jakých okolností se se stěžovatelkou stýkali. Porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nelze spatřovat toliko ve skutečnosti, že soudy důkazy vyhodnotily způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje. Obecné soudy tak dospěly k závěru, že všechny zákonné znaky stíhaných trestných činů byly jednáním stěžovatelky naplněny. Tomuto postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. K námitce stěžovatelky lze dodat, že přesné určení času spáchání jednotlivých útoků jednání stěžovatelky není obligatorním znakem, charakterizujícím objektivní stránku předmětných skutkových podstat.

K námitkám směřujícím proti postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud předně uvádí, že petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud podle své ustálené judikatury vázán, stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu nenapadá. Ústavní soud se jimi proto nemůže zabývat. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není samotným vymezením dovolacích důvodů povolán k plnému soudnímu přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. IV. ÚS 73/03). Selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle článku 13 Úmluvy, jak se domnívá stěžovatelka. Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe.

Stěžovatelčin odkaz na judikáty Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman proti České republice a Hradecký proti České republice je v posuzované věci zcela nepřípadný. V obou uvedených kauzách Evropský soud pro lidská práva přijatelnost prohlásil v otázce existence účinných opravných prostředků nápravy vzniklých průtahů v řízení (v prvém případě v rámci restitučního řízení, ve druhém v rámci řízení trestního).

Ústavní soud po posouzení řízení jako celku dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu i při právním posouzení věci dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Obecné soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.