II. ÚS 689/05
II.ÚS 689/05 ze dne 16. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. Z., zastoupeného JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou, se sídlem Žižkova 2, Nový Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 70 T 109/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě 5 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 5 To 479/2005, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 70 T 109/2004, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutím v záhlaví uvedených obecných soudů a domáhá se jejich zrušení pro porušení základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a 5, čl. 23, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Litiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu k ústavní stížnosti přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím okresního soudu ze dne 10. 3. 2005 byly obžalované osoby zproštěny obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu dle ust. § 205 odst. 1 trestního zákona a pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin pomluvy podle ust. § 206 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona. Dne 11. 11. 2005 byla výše citovaným usnesením okresního soudu podle ust. § 131 odst. 1 trestního řádu provedena oprava ve výrokové části rozsudku ze dne 10. 3. 2005, neboť ve výrokové části rozsudku nebylo uvedeno, že stěžovatel (poškozený) se odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ačkoliv i toto rozhodnutí soudu bylo součástí rozsudku vyhlášeného v hlavním líčení dne 10.3.2005 (okresní soud v tomto rozhodnutí odkazuje na čl. 234 spisu). Krajský soud zamítl odvolání okresního státního zástupce v Ostravě, omezené toliko na bod druhý obžaloby, který se týkal skutku právně kvalifikovaného jako trestný čin pomluvy dle ust. § 206 odst. 1 a 2 trestního zákona.

Ústavní soud v souvislosti s obsahem ústavní stížnosti konstatuje, že argumentace stěžovatele je velmi nesystematická a postrádá ústavně právní rovinu. I když stěžovatel formálně odkazuje na porušení konkrétních výše citovaných článků Listiny, obsahově jakákoliv argumentace ústavně právního charakteru, která by byla podřaditelná pod tato ustanovení, absentuje. Námitky stěžovatele spíše obsahově svědčí toliko o jeho nesouhlasu se závěry obecných soudů, které vyvodily z vykonaných skutkových zjištění. Přitom skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nemůže založit sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.

Ústavní soud zdůrazňuje, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů (čl. 87 Ústavy ČR). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to navíc v polemice postrádající ústavně právní argumentaci, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na výše uváděný čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy při řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní zákon a trestní řád), nespadá do jeho pravomoci přehodnocovat dokazování před nimi provedené, ani mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat dokazování, před obecnými soudy prováděné. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné intepretaci soudního rozhodnutí nevyplývají.

Pochybení takového rázu ovšem z napadených rozhodnutí nijak nevyplývá. Okresní soud po vyhodnocení provedených důkazů rozhodl zprošťujícím výrokem ve vztahu k trestnému činu podvodu dle ust. § 250 odst. 1 trestního zákona tak, že sice obžalovaní jednali tak, jak je popisováno pod bodem I. obžaloby, nicméně tímto jejich jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu ani jiného trestného činu. Odůvodnění tohoto závěru přitom Ústavní soud považuje za srozumitelné, přesvědčivé a logické a závěr okresního soudu není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními či takové povahy, že by v žádné možné intepretaci napadeného rozhodnutí nevyplýval z vykonaných skutkových zjištění. Obdobné hodnocení z pohledu ústavně právního přezkumu lze uvést rovněž u odůvodnění závěru okresního soudu, že se nestal skutek pomluvy dle ust. § 206 odst. 1 a 2 trestního zákona. Okresní soud v tomto směru především uvedl - na základě dostatečně podrobné analýzy důvodů, proč údaje v písemnosti zveřejněné obžalovanými nejsou nepravdivé - že provedené důkazy neumožňují učinit závěr, že obžalovaní ve své písemnosti sdělovali nepravdivé údaje o stěžovateli, přičemž právě sdělení nepravdivého údaje je zákonnou součástí skutkové podstaty trestného činu dle ust. § 206 odst. 1 a 2 trestního zákona. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 11. 2005 bylo rozhodnuto o opravě ve výrokové části rozsudku ze dne 10. 3. 2005, a to dle ust. § 131 odst. 1 trestního řádu, což je postup zákonem předvídaný. Pokud okresní osud postupoval podle tohoto ustanovení, pouze realizoval svoji pravomoc svěřenou mu trestním řádem a nelze mu v tomto ničeho vytknout. Navíc je nutno dodat, že pokud stěžovatel nesouhlasil s tímto rozhodnutím, mohl proti němu podat zákonný opravný prostředek, jímž je stížnost (ust. § 131 odst. 3 trestního řádu), o čemž byl navíc výslovně poučen okresním soudem v napadeném rozhodnutí. Krajský soud odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem okresního soudu především v tom směru, že z vykonaného skutkového stavu nevyplývá, že by údaje uvedené v písemnosti zveřejněné obžalovanými, měly být nepravdivé. Ani krajskému soudu přitom nelze z pohledu výše nastíněných kritérií ústavně právního přezkumu nic vytknout.

Nadto, jako obiter dictum Ústavní soud z ústavněprávního hlediska připomíná, že charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. např. II. ÚS 361/96). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. např. I. ÚS 249/2000). Z této maximy, judikaturou Ústavního soudu přijatou, lze dovodit i neexistenci ústavně zaručeného práva na to, aby jiná osoba byla potrestána (aby bylo rozhodnuto o tom, že je vinna a byl jí uložen trest). Přitom je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele je koncipována právě v tomto duchu, byť se formálně dovolává porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatele usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.