II. ÚS 688/05
II.ÚS 688/05 ze dne 7. 9. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J.V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem nám. T.G.Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 39 T 6/2001, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 2 To 77/2004, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, t a k t o :


Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 6/2001, z něhož zjistil následující: Krajský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 39 T 6/2001, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za skutky popsané ve skutkové větě rozsudku v části I., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona za skutky popsané v části II. skutkové věty rozsudku pod body 1) - 24), a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona za skutky popsané v části III. skutkové věty rozsudku pod body 1) - 3). Stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností na dobu pěti let. Za skutky blíže popsané v rozsudku jej nalézací soud podle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby zprostil. Soud stěžovateli dále uložil povinnost nahradit ve specifikované výši škodu poškozeným uvedeným v rozsudku pod čísly 1) - 9), poškozené uvedené v rozsudku pod čísly 1) - 4), 1) - 8) a 1) - 3) soud odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 2 To 77/2004, rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušil podle ustanovení § 258 odst. 1, písm. b), písm. f), odst. 2 trestního řádu a nově rozhodl ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona za skutky nově popsané ve skutkové větě rozsudku v části I., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona za skutky nově popsané v části II. skutkové věty rozsudku pod body 1) - 24), a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona za skutky nově popsané v části III. skutkové věty rozsudku pod body 1) - 3). Stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností na dobu pěti let. Odvolací soud rozhodl i o nárocích poškozených. Odvolání poškozené M.K.zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 353/2005, odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel napadl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Polemizuje předně se závěrem obecných soudů o naplnění znaků skutkových podstat stíhaných trestných činů. Stěžovatel tvrdí, že se před soudem prvého stupně "vůbec nehájil", neboť mu ustanovený obhájce údajně doporučil, aby se ke všem útokům jednoduše doznal. Ačkoli stěžovatel, jak uvádí, s obžalobou v jednotlivých útocích nesouhlasil, vyhověl advokátovu doporučení a nalézací soud jej na základě jeho doznání odsoudil. Stěžovatel uvádí, že v rámci odvolání objasnil řadu skutečností, které podle jeho názoru podstatným způsobem měnily skutková zjištění učiněná nalézacím soudem. Připomíná, že i někteří poškození změnili svou výpověď. Odvolací soud však vyšel ze zkresleného skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně a stěžovatelem navrhované důkazy odmítl provést, čímž mu upřel jeho právo na obhajobu. Stěžovatel připomíná, že po svém propuštění z vazby vedl spořádaný život a vynaložil značné úsilí, aby poškozeným způsobenou škodu nahradil. Uložením trestu odnětí svobody jej soudy zbavily možnosti v této činnosti pokračovat a odloučily jej od jeho rodiny s nezletilým synem. Trestní řízení v jeho věci trvalo sedm let a délku řízení soudy při úvahách o trestu nezohlednily. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nevyhověl jeho požadavku na přezkum rozhodnutí a rigorózní a restriktivní aplikací § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu mu odňal právo na soudní ochranu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně zrušil a současně rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně zpochybnil správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Doznání stěžovatele stran objektivní stánky stíhaných trestných činů soud doplnil provedením mnoha důkazů (výslechem řady svědků a listinným materiálem). Dospěl k závěru, že trestné jednání stěžovatele, jehož se dopouštěl po dobu zhruba tří let (až do jeho vzetí do vazby dne 28. 8. 1997) ve formě 28 útoků proti cizímu majetku, jímž způsobil škodu ve výši 12.054.552,- Kč (z toho v částce 612.000,- Kč ve stádiu pokusu) naplňuje všechny znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů. Odvolací soud, poté, co dokazování doplnil provedením důkazů navrhovaných obhajobou, upřesnil skutkovou větu a znovu rozhodl o vině a trestu stěžovatele.

Právní úprava garantuje právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky. Těžiště nalézání skutkového stavu dle zákonné úpravy spočívá před soudem prvého stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (dle § 2 odst. 11, 12 trestního řádu). Odvolací soud neprovádí "druhé hlavní líčení", je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout. Stěžovatel neuvádí žádné námitky, které by nasvědčovaly dotčení jeho práv v řízení nalézacím. Směřuje je až proti postupu odvolacího soudu, který údajně odmítl provést jím v odvolání navrhované důkazy. Ze spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud v rámci přezkumu napadených výroků z hlediska jejich zákonnosti a odůvodněnosti (§ 254 trestního řádu) provedl řadu stěžovatelem navrhovaných důkazů. Skutkovými zjištěními, která takto učinil, se zabýval v podrobném odůvodnění rozhodnutí a objasnil své stanovisko, podle něhož není důvod se odchýlit od skutkového základu, k němuž dospěl nalézací soud. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud na jeho argumentaci odkazuje. Další navrhované důkazy obhajoby soud zamítl jako nadbytečné. Uvedl, že navrhované důkazy mají prokázat především snahy stěžovatele vyrovnat vzniklé závazky s jednotlivými poškozenými. Tyto skutečnosti soud považuje za prokázané provedeným dokazováním. Podle jeho názoru je jistě namístě je zohlednit ve výroku o náhradě škody, případně při úvahách o výši trestu, nic však nemohou změnit v otázce samotné trestní odpovědnosti stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti odvolací soud dostál. Námitkám stěžovatele, že odvolací soud odmítl provést jím navrhované důkazy, a tím porušil jeho ústavně zaručená práva, tak nelze přisvědčit. Ústavní soud v souvislosti s výtkami stěžovatele, týkajícími se právní pomoci ustanoveného advokáta v řízení před soudem prvého stupně, připomíná, že ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy] je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu, přičemž tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesního předpisu, jímž je trestní řád (§ 2 odst. 13, § 33 odst. 1, § 35 a násl. trestního řádu). Ten stojí na principu priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 trestního řádu). Je vždy věcí osoby, proti níž se trestní řízení vede, zda takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama. V souvislosti s posuzovanou věcí, je třeba zdůraznit, že stát, a tedy ani orgány činné v trestním řízení, nenesou v případě ustanoveného (stejně jako v případě zvoleného) obhájce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (srov. Tripedi v. Itálie, A č. 281-B, obdobně Imbroscia v. Švýcarsko, A č. 275), a proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, neboť obhajovanému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit. Opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a zřetelně nežádoucí formu státní kontroly nad jeho výkonem (srov. nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 83/96, publikovaný jako ÚS 87/1996). Námitku, že soud stěžovateli vyměřil nepřiměřeně přísný trest, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je § 31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ust. § 23, § 33 a § 34 trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Vyhodnotil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele (zvyšované počtem spáchaných útoků, výší způsobené škody, dobou, po jakou stěžovatel trestnou činnost páchal, pohnutkou, která jej ke spáchání vedla), a vystihl i poměr přitěžujících a polehčujících okolností. Zohlednil přitom stěžovatelovu dosavadní bezúhonnost, snahu po následné náhradě způsobené škody i časový odstup, který od spáchání trestných činů uplynul. Po zvážení všech relevantních okolností, uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody mírně nad jednou čtvrtinou zákonné trestní sazby (pět až dvanáct let) v trvání sedmi let. Odvolací soud se se zhodnocením soudu nalézacího ztotožnil. Z odůvodnění rozsudků je tedy zřejmé, že obecné soudy dobu, která od spáchání trestných činů uplynula, při úvahách o výši trestu zohlednily. Průtahy v řízení, zaviněné nečinností obecných soudů, v průběhu řízení stěžovatel nikterak nevytýkal a přímo tak nečiní ani nyní. Ústavní soud zvážil ve světle naznačeného ústavního rámce výroky a odůvodnění obou napadených rozhodnutí a neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných ani jiných jeho práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou. K námitkám směřujícím proti postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud podle své ustálené judikatury vázán, stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu nenapadá. Ústavní soud se jimi proto nemůže zabývat. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není samotným vymezením dovolacích důvodů povolán k plnému soudnímu přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. IV. ÚS 73/03). Selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle článku 13 Úmluvy, jak se domnívá stěžovatel. Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pokud se stěžovatel v části petitu domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud sám kladně rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud příslušný. Při výkonu svých kompetencí musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby sám rozhodl o věci (v daném případě propuštění z výkonu trestu), o níž je dle trestního řádu oprávněn rozhodnout obecný soud. Tuto část petitu proto Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jeho projednání není příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.