II. ÚS 687/12
II.ÚS 687/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., se sídlem Václavské nám. 66, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. 32, 370 01 České Budějovice, adresa pro doručování Tovačovského 3161, 767 01 Kroměříž, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, č. j. 21 Cdo 4305/2010-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 7. října 2008, č. j. 35 Nc 101/2005-103, v řízení o soudní prodej zástavy vyhověl žalobě a nařídil prodej zástavy zástavního dlužníka (stěžovatele) blíže specifikované ve výroku, přičemž současně zrušil své předchozí usnesení ze dne 22. ledna 2008, č. j. 35 Nc 101/2005-54, a rozhodl, že zástavnímu dlužníku se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro nařízení prodeje zástavy podle § 200z odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

3. K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. března 2010, č. j. 15 Co 95/2009-126, zamítl návrh zástavního dlužníka na přerušení řízení do vyřízení věcí vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy a zastavil řízení o odvolání zástavního dlužníka (z důvodu zpětvzetí) proti výrokům usnesení soudu prvního stupně o zrušení usnesení ze dne 22. ledna 2008, č. j. 35 Nc 101/2005-54.

4. Následné dovolání zástavního dlužníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, č. j. 21 Cdo 4305/2010-147, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Zástavní dlužník v dovolání zpochybňoval prokázání skutečností, které byly rozhodné pro nařízení prodeje zástavy (zejména existenci pravosti listinných důkazů - dohody o narovnání a existenci zajištěné pohledávky) s tím, že soudy měly provést další zástavním dlužníkem navržené důkazy. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy. Další skutečnosti, které by mohly zpochybňovat osvědčení skutečností pro nařízení prodeje zástavy, mohou být uplatněny až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle § 267 o. s. ř. Dovolací soud souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že všechny předpoklady, významné z hlediska § 200z odst. 1 o. s. ř., byly doloženy, což samozřejmě nebrání tomu, že by zástavní dlužník ve druhé fázi soudního prodeje zástavy (v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán) nemohl tato osvědčení zpochybnit a provedení soudního prodeje zabránit. Dovolací soud se rovněž vyjádřil k námitce litispendence, kterou stěžovatel uplatnil v dovolání.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje ve skutečnosti, že žalobci, ačkoliv neunesl důkazní břemeno (nepředložil originál dohody o narovnání), bylo v situaci, kdy stěžovatel popíral pravost a správnost této dohody, vyhověno. Na podporu svých tvrzení navrhoval stěžovatel provedení důkazů výslechem svědků, avšak tomuto návrhu nebylo vyhověno. Stěžovatel dále zpochybňuje platnost dohody o narovnání a dospívá k závěru, že tato dohoda je absolutně neplatná, přičemž tuto neplatnost nemůže zhojit ani posouzení z jiných hledisek (jako jiný právní úkon). Stěžovatel konečně vytýká Nejvyššímu soudu, že se nesprávně vypořádal s námitkou litispendence, kterou vznesl v dovolání. V této souvislosti konstatoval, že řízení o soudním prodeji zástavy zajišťujícím pohledávku a řízení o zaplacení totožné pohledávky, o níž běží spor mezi totožnými subjekty, jsou totožná řízení (rozdílný je pouze způsob realizace uspokojení pohledávky) a stávající řízení proto mělo být zastaveno. Stejně tak mělo být řízení přerušeno, než bude vyřešena jiná sporná skutečnost - existence zástavy.
III.

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poměrně stručně, a povětšinou bez jakékoliv významné argumentace, natož pak argumentace ústavněprávní, pouze polemizuje se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud při řešení otázky přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže. Ústavní soud je tedy oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

8. Výše uvedené platí pro argumentaci stěžovatele, že se Nejvyšší soud nesprávně vypořádal s jeho námitkou litispendence. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil z tohoto pohledu přípustnost dovolání a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal v této otázce (námitka litispendence) otázku zásadního právního významu a tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavnímu soudu nepřísluší tento závěr přezkoumávat.

9. Obsah ústavní stížnosti tvoří dále námitka, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil postup soudů nižších instancí, které neprovedly důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhoval. Zde je třeba odkázat na názor vyslovený Nejvyšším soudem, že v řízení o soudním prodeji zástavy podle § 200y a násl. o. s. ř. postačuje skutečnosti rozhodné pro prodej pouze osvědčit. Jestliže stěžovatel zpochybňoval skutečnosti předestřené žalobcem (zejména platnost dohody o narovnání), soudy dokazování v tomto směru doplnily a zjištěná fakta vyhodnotily tak, že žalobce svá tvrzení prokázal, takže všechny předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy významné z hlediska § 200z odst. 1 o. s. ř. byly splněny. K tomu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

10. Ve vztahu k námitce, která se vztahuje k výroku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení řízení, než budou vyřešeny jiné sporné skutečností (věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009), je třeba konstatovat, že jde o námitku z pohledu Ústavního soudu opožděnou. Tuto námitku totiž stěžovatel uplatňoval již v dovolání a dovolací soud dovolání v této části posoudil jako nepřípustné, a to nikoliv na základě vlastního uvážení, nýbrž jako nepřípustné absolutně, neboť se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost nevyplývala ani z § 239 o. s. ř. Proto musela být tato námitka ze strany Ústavního soudu vyhodnocena jako opožděně podaná a ústavní stížnost odmítnuta v této části podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.