II. ÚS 684/05
II.ÚS 684/05 ze dne 9. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 13 Co 219/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu, neboť prý tento soud v rozporu se čl. 36 Listiny základních práv (dále jen "Listina") neposkytl ochranu jeho právům.

Jak vyplývá z textu stěžovatelova podání a obsahu napadeného rozsudku, jakož i prvostupňového rozsudku Městského soudu v Brně (ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 21 C 277/2004), vzešlo předmětné rozhodnutí ze sporu o zaplacení částky 77.826 Kč s příslušenstvím, který stěžovatel vedl proti Dopravnímu podniku města Brna, a. s. Úhradu této sumy stěžovatel požadoval z pozice advokáta na základě mandátní smlouvy za poskytnuté právní služby v rámci zastoupení před soudy v blíže popsaných věcech výkonu rozhodnutí. Soud prvého stupně na základě předložených důkazů podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), spočetl, že stěžovateli náleží odměna za provedené úkony ve výši 18.875 Kč a režijní paušál ve výši 7.575 Kč, celkem 26.450 Kč. Protože stěžovatel doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, připočetl soud ještě daň z přidané hodnoty ve výši 19%, tj. částku 5.025,50 Kč. Shrnuto, Městský soud v Brně vyhověl stěžovatelově žalobě co do částky 31.475,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Do tohoto rozhodnutí se v rozsahu přisouzeného nároku na daň z přidané hodnoty (5.025,50 Kč) s příslušenstvím odvolal Dopravní podnik města Brna, a. s. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem jeho odvolání částečně vyhověl a rozhodnutí soudu prvé instance změnil tak, že žalobu zamítl ještě ohledně částky 3.703 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud přitom vyšel z následujících úvah. Z rozboru relevantních ustanovení právních předpisů dovodil, že stěžovatel mohl požadovat vedle odměny a náhrady hotových výdajů v rozsahu přiznaném prvoinstančním soudem též daň z přidané hodnoty. Nárokem stěžovatele bylo ale dle názoru soudu nutné se zabývat z pohledu ustanovení § 265 obchodního zákoníku, dle něhož výkon práv, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Dle písemné smlouvy stěžovatele a Dopravního podniku města Brna měl stěžovatel jednotlivé úkony fakturovat průběžně se splatností 14 dnů od odeslání faktury. Kdyby stěžovatel tímto způsobem postupoval, pak by za poskytnutá plnění fakturoval a dostával zaplaceno v období roku 2001 až září 2003, kdy sazba daně z přidané hodnoty činila 5%. Tím, že stěžovatel fakturu vystavil až dodatečně dne 14. 6. 2004 v souvislosti s ukončením smluvního vztahu, kalkuloval v důsledku změny sazeb již s daní z přidané hodnoty ve výši 19%. Podle odvolacího soudu tak povinnost stěžovatele platit daň z přidané hodnoty ve výši 19% namísto pouhých 5% nastala v důsledku jeho vlastního porušení závazku ze smlouvy uzavřené s Dopravním podnikem města Brna. A proto pokud se domáhá přiznání daně z přidané hodnoty v částce přesahující 5%, činí tak v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, což odůvodňuje odepření soudní ochrany. Stěžovateli tedy odvolací soud na dani z přidané hodnoty přiznal pouze 1.322,50 Kč, což odpovídá 5% sazbě daně.

Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Poukazuje obecně na výklad rozporu právního úkonu s dobrými mravy, zastávaný Nejvyšším soudem ČR s tím, že je takový rozpor nutno posuzovat vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném čase a situaci. V posuzované věci ovšem podle stěžovatele krajský soud názor, že přisoudit daň z přidané hodnoty ve výši přesahující 5% je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neodůvodnil dostatečně podrobně. Stěžovatel připomíná, že v případech, kdy je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, nárok na odpovídající částku vedle odměny a náhrad vyplývá ze zákona, stejně jako ze zákona vyplývala i jeho povinnost daň z přidané hodnoty účtovat a odvést státu. Poukazuje dále na fakt, že příslušná mandátní smlouva, uzavřená s Dopravním podnikem města Brna, a. s., se vztahuje výhradně k odměně advokáta, přičemž daň z přidané hodnoty není součástí odměny advokáta za zastupování, ale patří k nákladům řízení, zastupoval-li účastníka advokát. Stěžovatel účtováním daně z přidané hodnoty ve výši 19% rozhodně nepostupoval v "žádném výrazném rozporu" s dobrými mravy, naopak účtováním 5% by porušoval veřejnoprávní normu.

Ústavní soud poté, co shledal, že návrh vykazuje veškeré formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl podán včas a jde o návrh přípustný, zabýval se jeho vlastním obsahem. Z níže uvedených důvodů ovšem dospěl k závěru, že návrh není opodstatněný. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tedy zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani potud, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takový stav však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Podstatou stížnostní argumentace v dané věci je nesouhlas stěžovatele s aplikací korektivu v podobě "zásad poctivého obchodního styku" krajským soudem. Ustanovení § 265 obchodního zákoníku, kde je tento korektiv zakotven, je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, která v podstatě nechává na soudu, aby podle svého uvážení sám hypotézu v každém jednotlivém případě vymezil. Obecný soud má v tomto směru v podstatě volné pole působnosti, jak Ústavní soud již opakovaně vyslovil. Budiž zde zmíněno především publikované usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, str. 383), jehož právní věta zní: "Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod." Byť se citované rozhodnutí týká občanskoprávní kategorie "dobrých mravů", vyslovené závěry plně dopadají i na nyní aplikované "zásady poctivého obchodního styku".

Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a úvahu, že stěžovatel měl a mohl účtovat odměnu i daň z přidané hodnoty včas, ještě před navýšením její sazby, neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenou či extrémní, což by jedině, jak shora uvedeno, mohlo odůvodnit jeho zásah. Obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení, upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že nevyhovění uplatněnému nároku ještě neznamená odepření soudní ochrany, neboť rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

Pokud jde o konkrétní stížnostní námitky, Ústavní soud nesouhlasí, že by odvolací soud závěr, proč části uplatněného nároku nevyhoví, nedostatečně odůvodnil, a že by nezvážil všechny skutečnosti posuzovaného případu. Naopak, v odůvodnění svého rozhodnutí vypočítává jasně a přehledně veškeré relevantní úvahy, kterými byl v tomto směru veden, jakož i důkazy, o které se opřel. Rozhodnutí je v tomto směru plně ústavně konformní. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení práva na soudní ochranu, ale ani jiného základního práva, v daném případě neshledal, a návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu


Za správnost : H. Kyprová



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.