II. ÚS 683/05
II.ÚS 683/05 ze dne 19. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Smetanovy sady 6, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. PP 419/2003, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 6 To 527/2005,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v ústavní stížnosti podané dne 20. 10. 2005 a doručené Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2005 napadl v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů. Dne 26. 10. 2005 stěžovatel poté, co mu byl Českou advokátní komorou určen pro řízení před Ústavním soudem právní zástupce, doplnil původně podanou stížnost o její odůvodnění.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Chomutově bylo rozhodnuto, že je stěžovatel povinen vykonat zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením téhož soudu ze dne 1. 8. 2003. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pak byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, soud prvního stupně při svém rozhodování o vykonání zbytku trestu vycházel pouze ze skutečnosti, že ve zkušební době byl stěžovatel odsouzen pro jiný trestný čin a nezabýval se dalšími okolnostmi významnými pro posouzení dané věci. Tato skutečnost je podle stěžovatele zřejmá i z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 3. 2005, z něhož vyplývá, že byly pouze přečteny zprávy o chování stěžovatele a dále konstatováno, jakými rozsudky a k jakým trestům byl stěžovatel ve zkušební době odsouzen. Soud prvního stupně tak podle stěžovatele porušil ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť nezjišťoval skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 130/01, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že z ust. § 330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, se vztahuje na celé trestní řízení, tedy i na rozhodování o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Tento postup však podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly, neboť se vůbec nezabývaly otázkou, z jakých důvodů stěžovatel neplnil své povinnosti ve zkušební době a jaké byly další okolnosti páchání trestné činnosti.

Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost vykonat zbytek trestu odnětí svobody z důvodu, že ve zkušební době podmíněného propuštění se dopustil úmyslné trestné činnosti, za kterou byl na základě blíže specifikovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 pravomocně odsouzen.

Ústavní soud si k posouzení tvrzení stěžovatele vyžádal rovněž kopie rozsudků, jež tvořily podklad pro napadená rozhodnutí, tedy rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 39 T 143/2003, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 39 T 5/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 39 T 134/2003.

Z nich Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl těmito rozsudky uznán vinným ze spáchání trestných činů krádeže ve stádiu pokusu a maření výkonu úředního rozhodnutí, kterých se dopouštěl v průběhu zkušební doby. Tyto rozsudky nabyly právní moci před tím, než byla obecnými soudy vydána nyní napadená usnesení.

Po posouzení námitek stěžovatele, jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahem odůvodnění výše uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Základem stěžovatelovy argumentace, kterou dokládal porušení práva na spravedlivý proces, bylo tvrzení, že obecné soudy při svém rozhodování neprováděly skutková zjištění a vyšly pouze z rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestných činů ve zkušební době. Podle stěžovatele se obecné soudy vůbec nezabývaly tím, co jej k páchání trestné činnosti ve zkušební době vedlo a jaké byly okolnosti jejího páchání.

Ústavní soud z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zjistil, že identickými námitkami stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově se již krajský soud zabýval, přičemž ze strany soudu prvního stupně neshledal porušení § 2 odst. 5 trestního řádu, jak stěžovatel namítal. Jinak řečeno, odvolací soud se ve svém rozhodnutí již vypořádal s tvrzením stěžovatele o porušení jeho procesních práv v rovině jednoduchého práva.

Ústavní soud se proto - v souladu se svým postavením jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti - zaměřil na to, zda napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vzaly za základ svých zjištění shora citované rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7, jimiž byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro úmyslné trestné činy, které spáchal v průběhu zkušební doby. Obecné soudy proto při příjímání nyní napadených rozhodnutí nebyly povinny znovu zjišťovat skutkové okolnosti páchání této trestné činnosti, nýbrž tato rozhodnutí tvořila základ jejich skutkových zjištění a základ pro hodnocení toho, zda se stěžovatel v průběhu zkušební doby osvědčil či nikoliv. Jinak řečeno, obecné soudy byly v daném řízení vázány rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7, pokud jde o posouzení toho, zda stěžovatel v průběhu zkušební doby páchal trestnou činnost. Obecným soudům proto nelze vytýkat, že v průběhu řízení znovu nezkoumaly okolnosti spáchání těchto trestných činů stěžovatelem a že vyšly z pravomocných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7.

Nelze pak přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že soudy nezkoumaly důvody, které stěžovatele vedly k páchání trestné činnosti, neboť z usnesení okresního soudu se podává, že obecný soud byl seznámen s argumentací stěžovatele, podle které páchal trestnou činnost z důvodu tíživé finanční situace. Napadená rozhodnutí tedy byla bezpochyby výsledkem hodnocení důkazů, a to na jedné straně již citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 a na druhé straně tvrzení stěžovatele, kterými ospravedlňoval páchání trestné činnosti.

Z kopie protokolu o veřejném zasedání před Okresním soudem v Chomutově ze dne 2. 3. 2005 pak rovněž vyplynulo, že věc byla projednána veřejně a za přítomnosti stěžovatele, který se k věci vyjádřil.

S ohledem na to Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.

Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 130/01, je třeba k tomu uvést, že tento nález se týkal zcela jiné situace. V tehdejším případě obecné soudy rozhodly o neosvědčení se stěžovatele ve zkušební době a povinnosti vykonat uložený trest, aniž by mu daly možnost se k věci vyjádřit. Přitom skutkové okolnosti, z nichž vyvodily závěr o neplnění povinností stěžovatele, nebyly založeny pravomocnými rozhodnutími soudů o spáchání trestných činů v průběhu zkušební doby, jak tomu bylo v nyní projednávaném případě, nýbrž naopak to měly být přímo soudy rozhodující o povinnosti vykonat trest, které se měly zabývat konkrétním jednáním stěžovatele a provádět skutková zjištění o jednání pachatele ve zkušební době.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2005

Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.