II. ÚS 681/05
II.ÚS 681/05 ze dne 5. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr. L. H., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem Advokátní kanceláře Ritter - Šťastný, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1082/2005, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 To 19/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 12. 2005, a rozšířenou podáním ze dne 16. 12. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 To 19/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2004, č. j. 50 T 8/2001-1318, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s dozorem, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1082/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z listin předložených stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl společně s Ing. J. R. a M. K. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2004, č. j. 50 T 8/2001-1318, uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Toho se měli dopustit tím, že jako společníci obchodní společnosti HARYNEK s. r. o. (dále jen "Harynek"), realizovali záměr ovládnout obchodní společnost LONKA Příbor, a. s. (dále jen "Lonka"), v níž byli rovněž angažováni (stěžovatel jako ekonomický ředitel a člen dozorčí rady), uzavřením celkem pěti smluv o půjčce, na jejichž základě získala obchodní společnost Harynek od obchodní společnosti Lonka celkem 42.629.000 Kč na nákup akcií obchodní společnosti Lonka, přičemž tyto peníze obchodní společnost Lonka předtím získala z úvěrů od celkem čtyř bankovních ústavů, a v návaznosti na tyto smlouvy o půjčkách bylo mezi týmiž obchodními společnostmi uzavřeno celkem sedm smluv, na jejichž základě měla obchodní společnost Harynek provádět pro obchodní společnost Lonka různé činnosti obchodního charakteru, které byly ve skutečnosti prováděny obžalovanými a dalšími pracovníky obchodní společnosti Lonka, a část nároků podle těchto smluv vyfakturovaných celkem na částku 10.344.694 Kč byla započtena na úroky ze smluv o půjčkách za roky 1996 a 1997, a tím získala obchodní společnost Harynek celkový hospodářský prospěch ve výši 52.973.694 Kč jakožto výhodu, spočívající v získání majoritního balíku akcií a plném ovládnutí obchodní společnosti Lonka. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s dozorem. Odvolání všech obžalovaných byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 To 19/2005, a jejich dovolání byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1082/2005.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že se k vytýkanému skutku nikdy nedoznal a opakovaně poukazoval na své (i ostatních obžalovaných) jednání s obchodní společností KUNERT-Werke GmbH (dále jen "Kunert"), které samo o sobě vypovídá o absenci jeho úmyslu jednat k tíži obchodní společnosti Lonka. Nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy s touto obhajobou vypořádaly. Považuje za sporné, zda jemu vytýkané jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 trestního zákona nebo trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, přičemž odvolací soud koncipoval své úvahy o zavinění fakticky v intencích § 250 trestního zákona, podobně jako je to uvedeno v judikátu R 54/67. Odvolacímu soudu rovněž vytýká způsob, jak se vypořádal s předloženými důkazy o tom, jak chtěl posoudit či zaručit kvalitu strategického partnera, a to konkrétně korespondencí mezi obchodní společnosti Harynek a prezidentem Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu, smlouvou o kooperaci, dohodou o společných záměrech, zápůjční smlouvy, a smlouvy o půjčce mezi obchodními společnostmi Kunert a Lonka, a dopis obchodní společnosti Kunert řediteli obchodní společnosti Lonka. Nesouhlasí se závěry soudu prvého stupně a odvolacího soudu o tom, že o úmyslech všech obžalovaných vypovídá záměr splynutí obchodních společností Klenos a Lonka, ačkoliv se na tomto záměru stěžovatel ani nemohl nijak podílet, neboť předtím svůj podíl v obchodní společnosti Harynek prodal za cenu rovnající se vkladu, a dlouhou dobu předtím byl zcela pasivní. Má tedy zato, že v jeho případě obecné soudy porušily § 2 odst. 5 a 6, a § 89 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. Dovolacímu soudu vytýká, že se se shora uvedenými důkazy vypořádal, aniž by je hodnotil, a nezabýval se jeho námitkami ve vztahu k porušení hmotného práva. K ústavní stížnosti byl přiložen dokument nazvaný "Osobní zpověď odsouzeného" v němž se stěžovatel podrobněji vyjadřuje k průběhu případu, svých záměrech a názorech.

Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17). Proto pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Tento zásadní náhled zcela dopadá i na posuzovaný případ, neboť i sama ústavní stížnost je koncipována jako pokračování předchozích opravných prostředků, a to např. i citováním totožných podústavních norem, které měly být porušeny.

Obecně lze uvést, že postup a závěry obecných soudů zcela zapadají do dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů ve vztahu k aplikaci § 128 trestního zákona (srov. Draštík, A., Hash, K., Kučera, P., Rizman, S.: Přehled judikatury. Trestné činy hospodářské. Praha: ASPI 2005. str. 75-96), a byly tedy předvídatelné. Zcela tak odpovídají výkladu, podle nějž je § 128 trestního zákona speciální skutkovou podstatou ve vztahu k § 250 trestního zákona, přičemž nechrání na prvém místě majetek poškozeného, nýbrž hospodářský systém státu jako takový, tím, že sankcionuje zneužívání postavení ve více podnicích na úkor jednoho z nich. Ústavní soud tedy považuje za ústavně souladné, pokud se soud prvého stupně a dovolací soud zaměřily výlučně na posouzení všech okolností významných pro aplikaci § 128 trestního zákona na daný případ, a nenechaly se jako odvolací soud nadměrně unést námitkami obhajoby k posouzení následku vytýkaného jednání, v němž byly spatřeny prvky spadající do skutkové podstaty § 250 trestního zákona, jak stěžovatel správně podotýká.

Podle názoru Ústavního soudu je irelevantní, zda chtěl stěžovatel společně s ostatními obžalovanými ovládnout obchodní společnost Lonka proto, aby ji měli sami pro sebe, nebo aby svůj majetkový podíl následně prodali, a to ať už strategickému investorovi nebo komukoliv jinému. Ústavní soud z toho důvodu neshledává deficit ústavněprávní relevance v tom, jakým způsobem dovolací soud vyhodnotil důkazy vypovídající o záměrech stěžovatele v tomto směru. Podstatné je to, jakým způsobem bylo k tomuto cíli přikročeno.

Vytýkané jednání je vymezeno jednak tím, že byly sjednány půjčky ve prospěch obchodní společnosti Harynek, za kterých by tato společnost peněžní prostředky od žádné jiné osoby nezískala, a které tak nemohla jiným způsobem využívat obchodní společnost Lonka, a dále tím, že úroky z těchto půjček byly hrazeny započtením plnění za služby, které obchodní společnost Lonka mohla zajistit vlastním provozem. Každá z těchto dvou skutečností mohla přitom naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 128 trestního zákona samostatně. Aktivní účast při uzavírání uvedených smluv přitom stěžovatel nijak nepopírá, a s jeho obhajobou, že v tom není nic protiprávního obecně a nevýhodného pro obchodní společnost Lonka zvlášť, se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Dlužno dodat, že následné úsilí dalších obžalovaných dosáhnout sloučení obchodních společností (do obchodní společnosti Klenos), a tím zániku závazků ze smluv o půjčkách splynutím, nemělo na dokonání trestného činu vůbec žádný vliv. Ústavní soud tedy neshledal v daném případě porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.