II. ÚS 679/10
II.ÚS 679/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti EDISON Ltd. s.r.o., se sídlem v Opavě, Rolnická 263/130, zastoupené advokátem JUDr. Alešem Klechem, LL.M., se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti rozhodnutím Okresního soudu v Opavě ze dne 5. října 2007 sp. zn. 7 C 144/2002 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2007 sp. zn. 8 Co 752/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdila, že došlo k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, který zaručuje každému právo na právní pomoc v řízení před soudy a také souvisí s uloženou povinností nahradit náklady právního zastoupení ve výši, která neodpovídá platné právní úpravě.

Stěžovatelka se žalobou ze dne 30. července 2002 domáhala na vedlejším účastníkovi vydání movitých věcí in eventum zaplacení částky 280 600,- Kč, podáním ze dne 13. června 2007 vzala žalobu zpět. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 5. října 2007 (7 C 144/2002-91) řízení zastavil a rozhodl, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek ve výši 11 200,- Kč a uložil jí nahradit náklady řízení žalovaného ve výši 42 763,- Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. listopadu 2007 (8 Co 752/2007-102) potvrdil usnesení v napadené části, tj. v odstavci III. výroku a rozhodl, že žádný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Jak je patrno z obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010 (30 Cdo 773/2008-120), dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť směřovalo výlučně do náhrady nákladů řízení, což občanský soudní řád nepřipouští (§ 236 až 239 o. s. ř.)

V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena a argumentovala judikaturou Ústavního soudu a obecných soudů.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 236 až § 239 o. s. ř. nejsou dány. Dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal. V této části proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, stěžovatelka patrně pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy Nejvyšší soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 9. března 2010 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky dílem odmítl jako opožděný (dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu) a dílem jako zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.