II. ÚS 675/10
II.ÚS 675/10 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl d v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. K. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2010 č. j. 54 Co 926/2009-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení citovaného usnesení obecného soudu pro porušení svých základních práv a svobod

Napadeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., jímž nebyla stěžovateli jako soudnímu exekutorovi přiznána náhrada nákladů exekuce. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že v daném případě byla exekuce zastavena pro úmrtí povinného, přičemž dědické řízení po něm bylo pro jeho nemajetnost zastaveno. Popsaná situace vylučuje, že oprávněný zastavení exekuce jakkoliv zavinil a měla by mu být uložena povinnost nahradit náklady exekuce, jak v odvolání exekutor požadoval.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s napadeným rozhodnutím krajského soudu a je přesvědčen, že měla být uložena státu povinnost nahradit mu náklady exekuce.
Jak však plyne z rekapitulace odvolání učiněné krajským soudem v napadeném usnesení, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporoval, stěžovatel se v odvolání domáhal toliko náhrady nákladů exekuce po oprávněném (ne po státu). Stěžovatel tedy vznesl novou námitku až před Ústavním soudem, přičemž takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní konformitou stěžovatelem předložené otázky se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval. Například v usnesení sp. zn. III. ÚS 2615/07 Ústavní soud dospěl k závěru o ústavní souladnosti stavu, kdy soudnímu exekutorovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, o což se jedná i v dané věci. Ústavní soud v citovaném usnesení konstatoval ve vztahu k situaci, kdy povinný v průběhu řízení ztratil právní subjektivitu a zanikl bez právního nástupce, přičemž oprávněná se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustila, především následující: "Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, sp. zn. II. ÚS 254/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).... Stěžovatel není nikterak nucen k výkonu exekutorské činnosti, v níž mu však současně není nijak bráněno. Je svobodným a dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či určitou činnost vykonávat za podmínek stanovených v zákoně (článek 26 Listiny). Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 189/06, sp. zn. II. ÚS 253/06, sp. zn. II. ÚS 372/06) a nelze dovozovat ani porušení práva podnikat ve smyslu článku 26 Listiny."

Citované názory aproboval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08, přičemž tuto judikaturu Ústavního soudu krajský soud v napadeném usnesení citoval a vycházel z ní.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a z části dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.