II. ÚS 673/05
II.ÚS 673/05 ze dne 27. 9. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. M. Š., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 17, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, č.j. 1 Co 49/2004-113, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č.j. 34 C 128/2002-88, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 12. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Tvrdí. že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do jeho práva na poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem do práva na osobní svobodu dle čl. 10 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 5 Úmluvy a čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), do jeho práva na odškodnění nezákonného zadržení dle čl. 4 a čl. 10 Ústavy a čl. 5 odst. 1 a 5 Úmluvy, do jeho práva na poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem do práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti dle čl. 4 a čl. 10 Ústavy, čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 17 Paktu, a do jeho práva na poskytnutí ochrany před neoprávněným zásahem do soukromého života a před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě dle čl. 4 a čl. 10 Ústavy a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 odst. 3 a čl. 17 Paktu.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 128/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č.j. 34 C 128/2002-88, žalobu, aby žalovaní společnost Kastner + Öhler, spol. s r.o. (dále též "první žalovaný") a F. E. (dále též "druhý žalovaný") byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 250.000,-Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nebyl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv chráněných občanským zákoníkem a ústavními zákony. Pokud byla omezena osobní svoboda stěžovatele, stalo se tak v souvislosti s výkonem povinnosti zaměstnanců žalovaných počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku prvého žalovaného, neboť vzhledem k signalizaci elektronického zařízení existovalo důvodné podezření, že stěžovatel odcizil něco z prodejny, a to ještě zvýšila neochota stěžovatele k prohlídce jeho tašky a pokus o odchod v době, kdy již věděl, že je přivolána policie.

O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č.j. 1 Co 49/2004-113, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění výroku ve věci samé tak, že se zamítá žaloba, aby každý ze žalovaných stěžovateli zaplatil 125.000,-Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že stěžovatel, dovolávající se svého práva na osobní svobodu, nepřihlédl k právu vlastníka na ochranu jeho majetku. Připomněl zjištění, že stěžovatel odmítl projít detekčním rámem bez tašky, jak k tomu byl vyzván poté, co při jeho průchodu s taškou zazněl zvukový signál. Příslušní pracovníci přitom jednali v souladu se svými směrnicemi pro ochranu a ostrahu prodejny. K omezení osobní svobody stěžovatele sice došlo, avšak stalo se tak v časově nezbytné míře a nikoli způsobem, který by z objektivního pohledu mohl být považován za neoprávněný zásah do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. Odvolací soud též konstatoval, že k zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedošlo ani pořízením jeho obrazového záznamu, jehož účelem je minimalizovat ztráty na majetku prvního žalovaného.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost odvozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud jeho dovolání usnesením ze dne 15. 6. 2005, č.j. 30 Cdo 2382/2004-130, odmítl jako nepřípustné, když shledal, že napadený rozsudek nemá charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně a potvrzující rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh incidentu tak, jak jej popsal v žalobě, i výsledek soudního řízení a tvrdí, že oběma napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho ústavních práv. Soudům vytýká, že se nezabývaly zásahem do jeho práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti v důsledku jeho zadržení na veřejnosti. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nese známky protiústavnosti i pokud vyjadřuje názor, že pokud by se stěžovatel choval normálně jako člověk, který se ničeho nedopustil a podrobil se omezením, nedošlo by k žádnému zásahu do jeho osobní svobody. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu, z něhož dovozuje, že kdokoli smí omezit osobní svobodu pouze takové osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, nikoli však osoby, kterou pouze podezřívá z toho, že eventuelně mohla trestný čin spáchat. Své zadržení na základě pouhého podezření tak považuje za zjevně nezákonné. Právní závěry soudů, že se zaměstnanci žalovaných nedopustili protiprávního zásahu, tak dle něj porušují ústavní princip zákazu libovůle v rozhodování. Za nepřípustné považuje, aby byla ochrana vlastnictví důvodem pro pouhé podezřením odůvodněné nebo dokonce čistě preventivní zásahy do ústavně chráněných práv druhých. Rovněž závěr soudů, že v případě natáčení stěžovatele na video nejde o protiprávní zásah, postrádá dle stěžovatele oporu v platném právu a je porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdy se s takovým hodnocením sám neztotožnil.

Základem předmětného sporu stěžovatele projednávaného před obecnými soudy bylo posouzení otázky, zda zásah do osobnostní sféry stěžovatele, spočívající v jeho zadržení a v pořízení jeho obrazového záznamu, měl povahu zásahu neoprávněného či naopak oprávněného. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 občanského zákoníku, které se stěžovatel žalobou dovolával, totiž přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem, nebo k němuž nebylo dáno svolení dotčené osoby jako projevu její autonomie.

V projednávaném případě obecné soudy shledaly, že k zásahům do práv na ochranu osobnosti stěžovatele skutečně došlo, a to jednak jeho zadržením v prodejně prvního žalovaného až do doby příchodu policie, jednak pořízením obrazového záznamu stěžovatele. Na rozdíl od stěžovatele ovšem neshledaly, že by se jednalo o zásahy neoprávněné. Vyšly přitom ze zjištění, že první žalovaný ve spolupráci s druhým žalovaným činili v dané věci potřebné kroky k ochraně majetku a bylo na stěžovateli, aby v rámci objasnění věci, které bylo vzhledem k elektronické signalizaci detekčního rámu při průchodu stěžovatele zapotřebí, s pracovníky žalovaných spolupracoval. Protože však stěžovatel toto odmítl, byl jimi až do příchodu přivolané policie zcela oprávněně zadržen. Neoprávněný zásah neshledaly ani v případě pořízení obrazového záznamu stěžovatele, když poukázaly na smysl pořizování videozáznamů ve veřejných prostorách, jímž je minimalizovat ztráty na majetku, a stěžovatel musel být srozuměn s tím, že může být jeho obraz zachycen.

Ústavní soud shledal uvedené závěry obecných soudů o oprávněnosti zásahu do osobnostních práv stěžovatele za ústavně konformní.

V souvislosti se zadržením stěžovatele je třeba poukázat na předpoklady tzv. občanského zadržení podezřelé osoby upravené v ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu, jehož bylo v případě stěžovatele využito. Toto ustanovení totiž zakotvuje právo kohokoli omezit osobní svobodu jiné osoby, a to za splnění zákonem stanovených podmínek. Stěžovatel nemá pravdu, když tvrdí, že se na něj zmíněné ustanovení trestního řádu nevztahuje, když, jak bylo později zjištěno, žádný trestný čin ani přestupek nespáchal. Je třeba si uvědomit, že na tom, kdo podle zmíněného ustanovení omezuje osobní svobodu podezřelé fyzické osoby, není, aby kvalifikovaně a nezvratně posoudil, že skutečně byl spáchán trestný čin, neboť k tomu jsou povolány orgány činné v trestním řízení. Důležité je, aby zadržená osoba byla ihned předána policejnímu orgánu či aby mu omezení osobní svobody této osoby bylo bez odkladu oznámeno, aby mohl uvážit, zda bylo podezření rozptýleno či nikoli. Jak vyplývá z obsahu spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, všechny zákonné předpoklady občanského zadržení byly v případě stěžovatele splněny. Přiměřené využití tohoto práva daného trestním řádem ze strany žalovaných za situace, kdy stěžovatel poté, co bezpečnostní systém signalizoval možnost neoprávněného zásahu stěžovatele do majetku prvního žalovaného, odmítl spolupracovat s pracovníky ostrahy na odstranění vzniklých pochybností, tak i dle názoru Ústavního soudu vylučuje neoprávněnost zásahu žalovaných.

K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedošlo ani pořízením obrazového záznamu stěžovatele. K zásahu do všeobecného osobnostního práva fyzických osob a tím k jeho omezení může dojít vedle situace popsané shora, kdy se tak stane v případech stanovených zákonem, i z vůle dotčené fyzické osoby, tj. na základě jejího svolení. Takové svolení má formu právního úkonu. Proto je třeba je posuzovat (pokud není upraveno speciálně zvláštním předpisem, jako je tomu např. v oblasti zdravotnictví) podle obecných zásad platných pro právní úkony. Svolení ve formě právního úkonu může dát oprávněný subjekt ústně, písemně i konkludentně, např. odpovídajícím chováním, jak se stalo v projednávaném případě. Pokud se stěžovatel rozhodl vstoupit do obchodních prostor prvního žalovaného, které jsou střeženy elektronickými kamerami, na jejichž instalaci byl jistě seznatelným nápisem u vstupních dveří upozorněn, lze v jeho vstupu spatřovat konkludentní svolení k tomu, aby byly pořízeny obrazové snímky jeho osoby po celou dobu jeho přítomnosti v takto střežených veřejných prostorách. Rozpor se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ostatně stěžovatel nenamítal.

Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů, že nebyl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv stěžovatele, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006


S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.