II. ÚS 67/05
II.ÚS 67/05 ze dne 19. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2003, sp.zn. 7 C 41/2002, ve znění usnesení ze dne 29. 4. 2003, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 19 Co 565/2003, 19 Co 566/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2235/2004, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů zjistil následující:

Česká republika, Ministerstvo vnitra, Správa Východočeského kraje, Hradec Králové (v původním řízení žalobce) se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 17.799,50 Kč z titulu náhrady škody, kterou stěžovatel údajně způsobil dne 13. 2. 1995, když se při zatýkání dle příkazu k zatčení vydaného Okresním soudem v Semilech bránil postupu zakročujících policistů a fyzicky je napadal. Vzhledem k tomu, že zranění, která policisté při zákroku utrpěli, byla uznána jako služební úraz, domáhal se žalobce proti stěžovateli zaplacení náhrady škody, která žalobci v důsledku kompenzací spojených se služebními úrazy vznikla. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 7 C 41/2002, stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1.627,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 16.172,- Kč, žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému zaplatit 82 % náhrady nákladů řízení (výrok III., jejich výši soud vyčíslil v samostatném usnesení ze dne 29. 4. 2003 částkou 4.026,- Kč), České republice soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV.).

Proti výroku I. rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 19 Co 565/2003, 19 Co 566/2003, rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích I., III., IV. i usnesení okresního soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 7 C 41/2002, potvrdil (výrok I. ) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Odvolací soud účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.

Stěžovatel přesto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2235/2004, jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž nesouhlasí s jeho výsledkem.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Hradci Králové, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Hradci Králové se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že obecné soudy podle jeho názoru neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele, a ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které při posouzení přípustnosti dovolání aplikoval, a v odůvodnění rozhodnutí svůj postup vyložil. Účastník je přesvědčen o tom, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Nejvyšší soud v posuzované věci aplikoval ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvého stupně, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 1.627,50 Kč, Nejvyšší soud dovolání proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel s výrokem dovolacího soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 7 C 41/2002, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2004, sp. zn.19 Co 565/2003, 19 Co 566/2003, je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Odstavec 4 ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá. V daném případě stěžovatel podal dovolání, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, za situace, kdy ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání v posuzované věci nepřipouští. Nepřípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení tak vyplývá přímo ze zákona a stěžovatel byl o tom odvolacím soudem řádně poučen. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 19 Co 566/2003. Rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 15. 4. 2004, zatímco ústavní stížnost byla podána faxem dne 7. 2. 2005 (a následně doplněna podáním originálu k poštovní přepravě dne 9. 2. 2005), tedy po lhůtě k tomu určené. Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.