II. ÚS 669/05
II.ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006

N 156/42 SbNU 275
Přezkum skutkových zjištění na základě dovolání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 5. září 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 ve věci ústavní stížnosti B. R. proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. června 2003 č. j. 5 T 44/2002-2265, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2003 sp. zn. 7 To 351/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005 sp. zn. 3 Tdo 736/2005, jimiž byl stěžovatel uznán trestným činem krádeže a trestným činem poškozování cizí věci a bylo odmítnuto i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. srpna 2005 sp. zn. 3 Tdo 736/2005 se zrušuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

Včas a ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, jímž byl stěžovatel společně s M. J. a T. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zkušební dobou v délce tří let a zároveň k trestu zákazu činnosti spočívajícího v jakémkoliv soukromém podnikání v oblasti výpočetní techniky; rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl mj. z podnětu odvolání okresního státního zástupce zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti výpočetní techniky na dobu pěti roků (odvolání stěžovatele bylo zamítnuto), a konečně usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele podané proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto.

Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud se nedostatečně zabýval obsahem jím podaného dovolání a odmítl je, aniž by se vypořádal se všemi důvody v něm uvedenými, především se pak v odůvodnění svého rozhodnutí ani nedotkl námitky uvedené pod bodem 3. dovolání, totiž že rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je založeno na nesprávném právním hodnocení žalovaného skutku. Stěžovatel nepopírá, že dovolání obsahuje také námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům, které nejsou samy o sobě způsobilé být dovolacím důvodem. Nicméně v textu dovolání se jednoznačně objevuje právě i tvrzení o rozporu mezi popisem skutku a jeho právním hodnocením, které uplatněnému dovolacímu důvodu přesně odpovídá (s uvedenou argumentací se v tomto ohledu ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ji ve svém vyjádření k podanému dovolání rozvedl a precizoval). Skutečnost, že je problematice nesprávného právního hodnocení věnován menší prostor než námitkám proti skutkovým závěrům dle názoru stěžovatele neopravňuje dovolací soud jeho dovolání odmítnout jen s poukazem na to, že dovoláním jsou namítány skutečnosti, které dovolací soud není oprávněn řešit. Stěžovatel se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že skutky tak, jak byly zejména soudem prvního stupně popsány, naprosto neodpovídají skutkové podstatě trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) a trestného činu poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 trestního zákona, které měly být spáchány formou spolupachatelství, nýbrž je lze posuzovat maximálně jako skutkovou podstatu trestného činu návodu k trestnému činu krádeže [§ 10 odst. 1 písm. b) k § 247 trestního zákona] a podílnictví dle § 251 trestního zákona. V tomto ohledu stěžovatel spatřuje i zásah do svého práva na spravedlivý proces ze strany Okresních soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě, neboť dle jeho názoru tyto soudy nepřiřadily k popisovanému skutku přiléhavou právní kvalifikaci ve smyslu § 3 odst. 1 trestního zákona a čl. 39 Listiny. Tento článek Listiny je přitom dle stěžovatele třeba vykládat nejen tak, že zapovídá postižení za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, nýbrž i tak, že nikdo nesmí být odsouzen a potrestán za jednání, které sice naplňuje skutkovou podstatu některého trestného činu, ovšem zcela jiného, než za který je pachatel odsouzen. To vše za situace, kdy popsaný skutek odpovídá méně závažnému trestnému činu a pachatel byl odsouzen za spáchání trestného činu závažnějšího, nebo tehdy, odpovídá-li popsaný skutek méně závažné formě jednoho trestného činu a pachatel je uznán vinným jeho závažnější formou. Kromě uvedeného se pak domnívá, že ani jedno z napadených rozhodnutí stran svého odůvodnění nedostálo požadavkům § 125 odst. 1 trestního řádu (ve vztahu k Nejvyššímu soudu pak § 134 odst. 2 trestního řádu). Z uvedených důvodů navrhuje zrušení všech tří stížností napadených rozhodnutí.

Ústavní soud dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud, pokud jde o argumenty stěžovatele uplatněné v trestněprávní rovině, odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž je dle jeho názoru dostatečně vyloženo, z jakých důvodů a na základě jakých úvah dospěl v posuzované věci k závěru, že hmotněprávní dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl stěžovatelem uplatněn právně relevantně a že námitky, na kterých bylo dovolání založeno, neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud se současně zabýval i obsahem vyjádření státního zástupce, v němž bylo poukazováno na hmotněprávní vady rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně - jestliže však nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch stěžovatele sám nepodal [§ 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu], pak se důvody uvedené v písemném vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství nemohly samy o sobě stát předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 265i odst. 3 trestního řádu). K argumentům stěžovatele v rovině ústavněprávní Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska základních práv garantovaných Listinou a dalšími mezinárodními instrumenty, kterými je Česká republika vázána, je nutno vzít v úvahu, že žádný z nich nestanoví právo na přezkum rozhodnutí v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Není-li přitom existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, nemůže být současně dána ani zákonná povinnost tohoto soudu dovolání věcně projednat. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl dovodit, že dovolání bylo uplatněno právně relevantně, bylo proto nezbytné, aby stěžovatel v souladu s § 265f odst. 1 trestního řádu na jedné straně v dovolání odkázal jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) trestního řádu, přičemž na straně druhé by musel obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 trestního řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno. Nejvyšší soud zároveň vyjádřil přesvědčení, že podaná ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se snaží překlenout nedostatky (vady) uplatněného dovolání. V případě dovolání jde podle názoru Nejvyššího soudu o vysoce formalizovaný mimořádný opravný prostředek; právě pro vysoké nároky kladené na jeho formulaci je v § 265d zakotveno, že dovolání může být podáno zásadně jen prostřednictvím obhájce (jako osoby, u níž se znalost práva předpokládá). Tato podmínka by měla zaručovat, aby právní složitost spojená s podáním dovolání nebyla na újmu možnosti využití tohoto mimořádného opravného prostředku obviněným, který zpravidla potřebné znalosti nemá. Přes tuto skutečnost podle zjištění Nejvyššího soudu dovolání podané stěžovatelem neobsahovalo kvalifikované námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g). Nejvyšší soud je tak přesvědčen, že svým postupem neporušil ani příslušná ustanovení trestního řádu, ani nezasáhl do základních práv stěžovatele a podanou stížnost navrhuje jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření především poukázal na to, že stížnost neobsahuje argumenty, které by nasvědčovaly tomu, že ze strany Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení základních práv stěžovatele, ale jejím meritem je v podstatě odlišný náhled na právní kvalifikaci jeho jednání, pro které byl postaven před soud a odsouzen. V tomto ohledu zcela odkazuje na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž jsou obsaženy důvody jeho rozhodnutí, a to včetně právního posouzení věci. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout.

Okresní soud ve Vsetíně se k ústavní stížnosti věcně nevyjádřil.

Ústavní soud z obsahu připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 5 T 44/2002 zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. června 2003 společně s M. J. a T. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl podle § 247 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 uložen podmínečný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zkušební dobou v trvání tří let za současného dohledu a podle § 49 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v jakémkoliv soukromém podnikání v oblasti výpočetní techniky po dobu pěti let. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že pod body 16) až 22) rozsudku společně s obviněným M. J. po předchozí vzájemné dohodě, kdy stěžovatel několikrát vytipoval objekty vhodné pro odcizení počítačové techniky, obviněný J. prováděl samostatná vloupání a její odcizení, přičemž ji pak předával stěžovateli k úpravě za účelem prodeje a takto ve dnech 27. 3. 1999 až 23. 6. 2000 obviněný J. vnikl celkem v šesti případech do objektů popsaných v rozsudku a odcizil tam specifikovanou výpočetní techniku a elektroniku. Pod body 24) až 27) rozsudku pak společně s obviněnými po předchozí vzájemné dohodě, kdy stěžovatel několikrát vytipoval objekty vhodné k odcizení výpočetní techniky, obvinění J. a S. prováděli samostatná vloupání a odcizení, přičemž počítačovou techniku poté předávali stěžovateli k její úpravě za účelem prodeje a takto obvinění vnikli ve dnech 26. 3. 2000 až 12. 8. 2000 ve čtyřech případech do objektů popsaných v rozsudku a odcizili specifikovanou výpočetní techniku a elektroniku, přičemž stěžovatel se podílel na hodnotě odcizených věcí v částce 1 973 737 Kč a na škodě způsobené na zařízení jednotlivých objektů, které napadli obvinění J. a S. v částce 122 118 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce, všichni odsouzení a jedna z poškozených. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. listopadu 2003 z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu jej nově odsoudil podle § 247 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti výpočetní techniky na dobu pěti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání stěžovatele, shodně jako ostatních obviněných, bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 15. března 2004 dovolání, podle jeho doplnění ze dne 26. března 2004 se výslovně opírající o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání obsahuje dvojí okruh námitek. První z nich (v marginální části označené číslicí 2) stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů založily svá skutková zjištění na výpovědi spoluobviněného J. (jehož osobu a tím i věrohodnost jeho tvrzení stěžovatel zpochybňuje), aniž by braly v potaz výpověď stěžovatele nebo se alespoň vyrovnaly s tím, proč se přiklonily k tvrzení pouze jednoho z obviněných a tvrzení druhého z nich (stěžovatele) nebraly v úvahu. Stěžovatel dále namítá, že soudy učinily závěr o spolupachatelství stěžovatele na žalované trestné činnosti, aniž by k tomu byly v řízení předloženy relevantní důkazy a aniž by byl jejich závěr v tomto ohledu řádně odůvodněn. Druhý okruh tvoří námitka jediná (v marginální části dovolání označené číslicí 3, viz str. 2398 spisu), v níž stěžovatel tvrdí, že u "obž. B. R. se nejedná o naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže a poškození cizí věci, ale s ohledem na prokázané jednání v odvozu počítačové techniky z podniku v Zašové se může jednat výhradně o naplnění skutkové podstaty podílnictví podle § 251 trestního zákona, když pachatel, tedy B. R. znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, tedy obž. J., kterým byla věc získána, je trestným činem. B. R. tedy věděl a byl seznámen s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, nikoliv nepatrná.".

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. srpna 2005 podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V projednávaném případě však stěžovatel nenamítl rozpor mezi skutkem, zjištěným soudy obou stupňů a popsaným zejména ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho následnou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a o nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž oba soudy na tomto základě dospěly. Vytkl jim rovněž neúplnost provedeného dokazování a nepřesvědčivost (popř. též neúplnost odůvodnění jejich rozhodnutí). Podstatou stěžovatelovy argumentace pak bylo tvrzení, že v průběhu celého důkazního řízení nebyla ničím prokázána jeho účast na tom, že zajišťoval odbyt pro odcizenou výpočetní techniku a že v inkriminované činnosti měl fungovat jako koncový a v některých případech i počáteční článek celého řetězce. Ve skutečnosti mu mělo být prokázáno toliko jednání spočívající v jediném útoku (skutku), a to v odvozu počítačové techniky ze Zašové, kdy podle vlastního vyjádření věděl o tom, že tyto věci získal spoluobviněný J. trestným činem. S takto namítanými skutečnostmi pak stěžovatel spojoval závěr o možnosti posuzovat jeho jednání nikoliv způsobem, jak to učinily oba soudy, nýbrž jen ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 trestního zákona. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 7, 8) a především

z rozsudku soudu prvního stupně (str. 12, 14 - 17), s nímž se odvolací soud ztotožnil, však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely po vyhodnocení důkazů ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle stěžovatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Názor o hmotněprávních vadách těchto závěrů (s příslušnou argumentací) vyslovil ve svém vyjádření k dovolání pouze státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nikoliv ovšem samotný stěžovatel. Nejvyšší státní zástupkyně v daném případě nevyužila práva podat ve prospěch obviněného dovolání [§ 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu] a důvody uvedené v písemném vyjádření státního zástupce se samy o sobě nemohly stát předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 265i odst. 3 trestního řádu). Poněvadž stěžovatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotněprávním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají. Pokud stěžovatel napadá též důvody rozhodnutí, je třeba připomenout, že podle § 265a odst. 4 trestního řádu dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Stěžovatel v doplnění svého dovolání sice citoval shora uvedené ustanovení zákona i s příslušnou dikcí ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení"), ale ani argumentace v čl. 3 dovolání, na kterou v této souvislosti výslovně odkazuje, použitému dovolacímu důvodu neodpovídala. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, jenž ve svém vyjádření zmiňuje státní zástupce, pak stěžovatel nepoužil vůbec. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání stěžovatele odmítl.
Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem byly dovozeny ústavněprávní podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat, je-li ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, a z pohledu principu proporcionality byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Dále v případech, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem podústavního práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, resp. nevyplývá z nich při žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu důvodná.

Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak je patrné z doplnění dovolání ze dne 26. března 2004 (č. l. 2427 spisu), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. V doplnění dovolání je přímo odkazováno na čl. 3 dovolání. Stěžovatel v něm tvrdil, že odsouzený skutek měl být posuzován nikoliv jako trestný čin krádeže vloupáním a poškozování cizí věci, nýbrž jako trestný čin podílnictví podle § 251 trestního zákona. V dalším sice jeho námitky spočívají v polemice se skutkovými závěry nalézacího a odvolacího soudu, pouze však v tom ohledu, že tyto závěry postrádají důkazní podklad, a to u některých z rozhodnutí popisovaných skutků zcela, u jiných pak jen zčásti. Podané dovolání je sice, pokud se týče rozvedení dovolacího důvodu, velmi kusé, závěr, že dovolací důvod jím naplněn nebyl, zde však učinit nelze.

Nejvyšší soud oproti tomu dospěl k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelem směřují pouze do skutkových zjištění učiněných soudy první a druhé instance a dovolací důvod uplatněný stěžovatelem dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zcela pominul, resp. jej vymezil pouze tak, že dovolací přezkum je dán jen tam, kde je namítán rozpor mezi skutkem zjištěným soudy obou stupňů a popsaným zejména ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho následnou právní kvalifikací. Ústavní soud však má za to, že stěžovatel namítal právě to, že žalovaný skutek byl ze strany především soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího, nesprávně právně kvalifikován a jeho právní kvalifikace měla být jiná. Pokud v rámci tohoto tvrzení zároveň namítal, že skutková zjištění, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, zčásti postrádají oporu v provedeném dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, tato námitka není s to dovolací důvod zpochybnit.

Jak již Ústavní soud nejednou judikoval, výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu.

Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl. Dovolací řízení se však v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení podústavního procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v § 265b trestního řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a 95 Ústavy České republiky zavazující soudní moc k ochraně základních práv. K argumentaci Nejvyššího soudu nutno podotknout, že tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že trestní řád používá výraz "mimořádný opravný prostředek", avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti to, že je ustáleně spojován jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.)

Za této situace se tedy měl dovolací soud zabývat námitkami uplatněnými stěžovatelem (a zvláště pak ve světle vyjádření nejvyššího státního zástupce, který námitkám relevantně přisvědčil a dále je v rámci uplatněného dovolacího důvodu ve svém vyjádření precizoval) a nikoliv dovolání bez přezkoumání věci z formálních důvodů odmítnout. Ani obšírnost odůvodnění jeho usnesení ve světle uvedeného nemůže být brána v potaz, nevypořádal-li se v něm s dovolacími námitkami právně relevantně. Nejvyšší soud tedy tím, že nerozhodl o podaném dovolání stěžovatele meritorně, ačkoliv zde byl dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nedodržel stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soudu nepřísluší, aby se zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými vůči stížností napadeným rozsudkům Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě, neboť tyto námitky budou nyní předmětem přezkumu dovolacím soudem, jehož závěr v této věci nemůže Ústavní soud předjímat. Proto byl návrh ve vztahu k těmto rozsudkům podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.