II. ÚS 667/10
II.ÚS 667/10 ze dne 10. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti A. L. F. a E. T. A. L., právně zastoupených JUDr. Ing. Milošem Vasovičem, advokátem se sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 18 Co 466/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. 16 C 93/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou poštovní přepravě dne 5. 3. 2010 a došlou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena v podání uvedená základní práva stěžovatelů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž uvedli, že ve své věci podali dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto a ústavní stížnost podávají proto, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností, a to zjevně z důvodu opatrnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně z toho, že stěžovatelé podali dovolání lze soudit, že se sami domnívají, že zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatelé podali dovolání efektivně. Lze proto uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné.

Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich řádné dovolání neuspělo, budou moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.