II. ÚS 667/05
II.ÚS 667/05 ze dne 9. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2005, č.j. 22 Cdo 1244/2005-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004 č. j. 14 Co 551/2003-183, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2003 č.j. 7 C 303/1995-166, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 11. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 6. Tvrdí, že jimi byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 C 303/95, ze kterého zjistil následující. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 7C 303/1995, uložil stěžovateli, aby odstranil do 30 dnů od právní moci rozsudku skleník z pozemku č. 55 v k.ú. Sedlec. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. M. K. (dále jen "žalobce") se žalobou proti stěžovateli domáhal odstranění tohoto skleníku, jelikož zasahuje na jeho pozemek, brání postavení plotu a přístupu k budově z hlediska oprav. Stěžovatel na svou obranu uvedl, že pozemek, na němž je postaven skleník, užívá po svém otci již od roku 1974. V daném případě tedy došlo k vydržení a vlastníkem předmětného pozemku je on sám. Soud ovšem dospěl k závěru, že není možné při vydržení vlastnictví vydržet jen část věci. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 19 Co 769/99, zrušil rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že závěr nalézacího soudu o nemožnosti vydržení jen části věci byl překonán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1231/96. Dle tohoto rozhodnutí je možno vydržet i část parcely. V dané věci uložil soudu prvého stupně, aby doplnil dokazování znaleckým posudkem, na základě něhož bude možno určit, zda se skleník nachází na pozemku žalobce. Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl rozsudkem ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 7 C 303/1995, žalobu, kterou se žalobce domáhal odstranění skleníku. I když dle znaleckého posudku je zcela nesporné, že skleník stojí z části na pozemku žalobce, soud dovodil, že stěžovatel nabyl vlastnictví k pozemku pod skleníkem vydržením. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze den 27. 11. 2000, č. j. 58 Co 270/2002-143, znovu zrušil rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že k vydržení dle ustanovení § 129, § 130 a § 134 obč. zák. je potřeba dvou předpokladů - oprávněné držby, což je nepřerušený stav trvající u nemovitostí 10 let, a dobré víry držitele, že mu věc patří se zřetelem ke všem okolnostem, které je třeba hodnotit z objektivního hlediska. Nezáleží pouze na osobním přesvědčení držitele, že mu právo náleží, ale jeho přesvědčení musí být se zřetelem ke všem objektivním okolnostem důvodné, což musí také dokázat. Dobrá víra se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Soud prvého stupně se v daném případě řídil pouze délkou držby a nehodnotil subjektivní postoj žalovaného z hlediska dobré víry. Také se dopustil porušení procesních předpisů, když nerozhodl o změně žalobního petitu žalobcem. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 7 C 303/1995, uložil stěžovateli povinnost odstranit do 30 dnů od právní moci rozsudku skleník z pozemku č. 55 v k. ú. Sedlec a rozhodl o nákladech řízení. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku a vlastníkem sousedního pozemku parc. č. 49/2 je stěžovatel, který nabyl vlastnické právo k tomuto pozemku dědictvím po svém dědečkovi. Podmínka pro vydržení je dobrá víra držitele, která se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, jež je předmětem držby, tedy i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Soud konstatoval, že podmínka dobré víry v daném případě nebyla splněna, neboť právnímu předchůdci stěžovatele muselo být zřejmé, jak hranice mezi pozemky probíhá, jelikož součástí kupní smlouvy z 16. 10. 1958, kterou nabýval vlastnictví k pozemku č. 49/2, byl i geometrický plán s vyznačením hranic pozemků. Ani stěžovatel nemohl být v dobré víře, že se skleník nachází na jeho pozemku, protože s náležitou péčí nezjišťoval z nabývacích listin po dědečkovi, kudy vede hranice mezi pozemky. Při stavbě skleníku nebylo žádáno o stavební povolení ani o jiný souhlas se stavbou, kdy by vyšlo zcela jasně najevo, že skleník z části zasahuje na sousední pozemek. Z uvedeného je zcela patrné, že dobrá víra na straně právního předchůdce ani stěžovatele prokázána nebyla, tudíž vlastnické právo k části sousedního pozemku vydrženo být nemohlo. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2004, č. j. 14 Co 551/2003 - 183, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Soud se ve svém odůvodnění s výše uvedeným právní názorem zcela ztotožnil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru vychází z nesprávného právního posouzení, které spatřuje v tom, že hranice předmětných pozemků není v terénu znatelná a nemůže být k jeho tíži, že jeho otec při stavbě skleníku nenechal provést nové geometrické zaměření hranic mezi pozemky. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1244/2005, dovolání zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel mohl vědět, že hranice pozemku není dána ohradní zdí domu na pozemku parc. č. 55, ale hranicí vyznačenou v geometrickém plánu, neboť disponoval kupní smlouvou z roku 1958 a k ní přiloženým geometrickým plánem. V tomto případě tedy Nejvyšší soud neshledal dovolací důvod uplatněný v dovolání a nezjistil ani vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 a 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí Obvodního osudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu v ČR projednávanou ústavní stížností. Pochybení soudů spatřuje v nesprávném posouzení věci, neboť soudy měly postupovat v souladu s ustanovením § 135c obč. zák. a měly se zabývat uspořádáním poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby tak, že by k předmětné části pozemku žalobce, na níž se nachází částečně stavba stěžovatele, bylo např. zřízeno věcné břemeno. Dle stěžovatele není odstranění stavby v daném případě spravedlivé, neboť větší část skleníku se nachází na jeho vlastním pozemku. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Takové zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecných soudů v intencích stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod a dospěl k následujícím závěrům. Soudy se k obraně stěžovatele zaměřily na otázku vydržení části parcely, na níž se skleník nachází. Zabývaly se aplikovatelností ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. a dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněným držitelem uvedené části nemovitosti, a k vydržení podle uvedeného ustanovení tudíž nemohlo dojít. Proto žalobě vlastníka vyhověly a uložily stěžovateli skleník odstranit. Stěžovatel nyní soudům vytýká, že z úřední povinnosti nepoužily řešení, které by pro něho bylo příznivější, totiž zřízení věcného břemene k pozemku v jeho prospěch. Ústavní soud připomíná, že řešení situace stavby na cizím pozemku zákon ponechává na volné úvaze soudů. Obecné soudy aplikovaly na nastalý případ neoprávněné stavby na cizím pozemku řešení, které nabízí zákon v ustanovení § 135c odst. 1 obč. zák., tedy k žalobě vlastníka pozemku nařídily vlastníkovi stavby neoprávněnou stavbu odstranit. Soudy v posuzované věci vzhledem k okolnostem případu se přiklonily k závěru, že je namístě poskytnout ochranu vlastníkovi pozemku a omezit tak vlastnické právo stěžovatele k drobné stavbě, která byla postavena jeho právním předchůdcem bez splnění podmínek stanovených stavebními předpisy. Tyto závěry jsou podporovány i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/03). Při posuzování případů neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo protiprávním jednáním stavebníka, je povinností soudů brát v úvahu, že v zájmu společnosti není ochrana takového "neoprávněného" stavebníka, ale majitele pozemku. O postupu podle § 135c odst. 1 obč. zák. je proto třeba uvažovat zpravidla vždy a výjimku mohou tvořit případy, kdy na straně stavebníka existují důvody hodné zvláštního zřetele. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout závěrům, že soudy rozhodly o odstranění předmětné stavby, která z části stojí na cizím pozemku, neboť takové rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého rozhodnutí soudu, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasáhnout. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil okolnosti, které by jej vedly k závěrům, že by obecné soudy při svém rozhodování vybočily z mezí ústavnosti, což by jedině mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V tomto případě nedošlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu, neboť soudy tento případ velmi podrobně projednaly a pouhá skutečnost, že se stěžovatel s jejich rozhodnutími neztotožňuje, neznamená nespravedlivé rozhodnutí soudů a nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006

S t a n i s l a v B a l í k , v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.