II. ÚS 666/17
II.ÚS 666/17 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., roz. S. B., t. č. věznice Znojmo, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 24, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 1. 2017, č. j. 11 To 109/2016-6001, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Napadeným usnesením vrchní soud zamítl stížnost stěžovatele podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 2 T 9/2012, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 2 T 9/2012. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 roků.

2. Napadené usnesení vrchního soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že byl odsouzen pod identitou, která není jeho vlastní, protože odsouzen byl S. H., narozený v Iráku, zatímco pravá identita stěžovatele je S. B., narozen v Sýrii. Nesprávně zjištěná identita obviněného je přitom důvodem povolení obnovy řízení. V daném případě prý totiž došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a jejich vyhodnocením soudem, což zakládá porušení práva na spravedlivý proces.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

4. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. V nyní projednávaném případě se ostatně Ústavní soud v minulosti již zabýval ústavní stížností, podanou proti odsuzujícím rozhodnutím obecných soudů, a tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3846/14).

5. Ústavněprávní přezkum v dané věci proto může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.

6. Z napadeného rozhodnutí (a také ze shora citovaného rozhodnutí předchozího) nicméně plyne, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí. Z obsahu shora označeného usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 9/2012 se totiž podává, že tento soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování (listinné důkazy, výpovědi stěžovatele, jeho manželky, dvou spoluodsouzených, policisty, odborná vyjádření) a jestliže na základě jeho výsledků dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení, je tento závěr řádně, dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodněn a Ústavní soud k němu z hlediska ústavněprávního nemá žádné výhrady.

7. Výklad stěžovatele, založený na údajné existenci jeho bratra (jednovaječného dvojčete), namísto kterého byl zatčen a došlo tak k justičnímu omylu, totiž městský soud vyvrátil poukazem na řadu konkrétních indicií a důkazů: stěžovatel v přípravném řízení a v hlavním líčení uváděl podrobné informace, které se zpravidla nelze jen naučit; údajný bratr by musel mluvit na vysoké úrovni švédsky i česky; stěžovatel byl 3 roky ve vazbě a je proto nepravděpodobné, že by tak dlouhou dobu údajný bratr nebyl někde kontrolován; stěžovatel v době zatčení disponoval s doklady na jméno S. H.; proti stěžovateli svědčily výsledky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovatele a také výpovědi svědků a spoluobviněné; stěžovatel byl identifikován v rámci rekognice atp. Za této situace oba obecné soudy dospěly zcela logicky k závěru, že v předmětném trestním řízení byla odsouzena stejná osoba, proti které bylo vedeno vyšetřování a prověřování. Navíc, i kdyby bylo prokázáno, že stěžovatel skutečně není S. H., nýbrž S. B., nebyla by ani tato skutečnost důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť je jednoznačné, že stěžovatel je osobou, která spáchala danou trestnou činnost. Vydávání se osoby obžalované za jinou osobu pouze ve smyslu jména, příjmení a data narození či národnosti má totiž význam jen pro administrativní změnu dat, avšak nikoliv pro právní moc a vykonatelnost odsuzujícího rozhodnutí. Vrchní soud pak v odůvodnění napadeného usnesení zcela logicky zdůraznil, že se stěžovatel do doby před podáním návrhu na povolení obnovy řízení o žádném sourozenci (dvojčeti) nezmínil a skutečným motivem pro takto odůvodněný návrh je zjevně zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu stěžovatele v České republice a obava z následného vyhoštění do domovského státu.

8. Ústavní soud - pamětliv svého shora popsaného postavení ve vztahu k obecným soudům - nemá důvod učiněné skutkové a právní závěry vyslovené v této konkrétní věci jakkoliv přehodnocovat. Podstatné z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí je totiž to, že je řádně, logicky a přesvědčivě odůvodněno a obecné soudy se nedopustily ani takových excesů, jakými je např. tzv. opomenutý důkaz anebo extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Argumentace stěžovatele tak není ničím jiným nežli snahou zvrátit pro něj nepříznivý výsledek předchozího trestního řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.