II. ÚS 649/05
II.ÚS 649/05 ze dne 16. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Milešovská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2005, čj. 14 Co 439/2005-81, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 11. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 al. 1 Ústavy. Poukazuje na to, že sporný byt vyklidil dobrovolně a vyklizený předal oprávněné již dne 4. 8. 2002 a není proto namístě požadovat po něm jakékoli náklady spojené s vyklizením. Z předložených faktur není navíc zřejmé, zda poplatek za odvoz movitých věcí v celkové výši 12.814,50 Kč se vztahuje k vyklizení předmětného bytu.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 13 E 2114/2001, bylo zjištěno následující:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2002, čj. 13 E 2114/2001-15, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2002, čj. 55 Co 180/2002-39, byl k návrhu oprávněné V. Š. nařízen podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 27 C 63/96, výkon rozhodnutí vyklizením bytu sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně s přísl. I. kat. v přízemí domu č.p. 701 v Praze 4, Olbramovické ul. a provedení výkonu přestěhováním stěžovatele a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, a jejich věcí do náhradního bytu č. 6 o velikosti 1 + 1, III. kat. domu č.p. 108 v Praze 4, Komořanské ulici. Usnesením ze dne 29. 7. 2002 vyrozuměl soud účastníky o termínu provedení výkonu rozhodnutí vyklizením. K provedení vyklizení došlo dne 5. 8. 2002. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 7. 2. 2005, čj. 13 E 2114/2001-67, stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady na provedení výkonu rozhodnutí ve výši 12.814,50 Kč. O odvolání, v němž stěžovatel namítal, že byt dobrovolně vyklidil a předal oprávněné dne 4. 8. 2002, a že předložené faktury jsou nepřezkoumatelné, rozhodoval Městský soud v Praze, který napadené rozhodnutí usnesením ze dne 18. 8. 2005, čj. 14 Co 439/2005-81, potvrdil

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (srov. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 5). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 5). V souvislosti s předmětem ústavní stížnosti Ústavní soud poukazuje na svou obecně dostupnou judikaturu (viz např. IV. ÚS 303/02, www.judikatura.cz), podle které se při rozhodování o nákladech řízení v zásadě jedná o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze totiž z hlediska kriterií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Uvedená otázka by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

Stěžovatel obdobně jako v odvolání proti usnesení, jímž mu soud uložil povinnost nahradit náklady na provedení výkonu rozhodnutí, tvrdí, že k takovému rozhodnutí nebyl dán důvod, neboť předmětný byt vyklidil dobrovolně. S uvedenou námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformně vypořádal, když poukázal na obsah protokolu ze dne 5. 8. 2002. Z něho je zřejmé, že z předmětného bytu byly za přítomnosti oprávněné, zástupce orgánu obce a Policie ČR soudním vykonavatelem vyklizeny věci stěžovatele uvedené pod položkami 1 - 22. V souvislosti s vlastním vyklizením, odvozem a uskladněním věcí pak soudu vznikly náklady, jež musel na základě vystavených faktur uhradit dodavatelům těchto služeb. Ústavní soud, stejně jako soud odvolací, nesdílí názor stěžovatele, že předložené faktury jsou nepřezkoumatelné. Všechny tři faktury obsahují řádný rozpis provedených prací, včetně jednotlivých účtovaných položek, a je z nich tedy zřejmé, za které konkrétní práce v souvislosti s předmětným vyklizením byly vystaveny. V postupu soudu, který v souladu s ust. § 270 odst. 3 věty prvé a § 148 odst. 1 o.s.ř. za použití § 254 odst. 1 o.s.ř. uložil stěžovateli nahradit tyto náklady státu, neshledal Ústavní soud nic svévolného či extrémního, což by jedině mohlo vést k závěru o porušení ústavních kautel. Stěžovatel mohl vzniklé situaci předejít, pokud by předmětný byt před započetím nuceného výkonu sám dobrovolně vyklidil. Ač byl o této možnosti soudem ve vyrozumění o termínu vyklizení s dostatečným předstihem vyrozuměn, nevyužil jí. Nadto ani nebyl samotnému provedení vyklizení přítomen. Musel být proto srozuměn s tím, že veškeré náklady spojené s vyklizením bude muset uhradit. I o této povinnosti byl ve vyrozumění soudu poučen.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými právními předpisy a aplikovaly běžné právo způsobem ústavně konformním. Z jejich postupu proto nelze dovozovat porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.