II. ÚS 647/16
II.ÚS 647/16 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Beka, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. KSBR 26 INS 2466/2014-P16-3, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2014 č. j. 3 VSOL 523/2014-P16-9 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 č. j. 29 NSČR 75/2015-P16-22, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 136 odst. 3 a § 166 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v posuzované věci nesprávně aplikovaly ustanovení insolvenčního zákona - zejména ustanovení § 136 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") -, která považuje stěžovatel za protiústavní. Lhůtu zakotvenou v ustanovení § 136 odst. 3 insolvenčního zákona považuje stěžovatel za nepřiměřeně krátkou (30 dnů). V posuzované věci bylo usnesení o úpadku zveřejněno dne 20. 2. 2014 a věřitelům byla dána možnost přihlásit své pohledávky do 30 dnů ode dne zveřejnění předmětného rozhodnutí. Stěžovatel svou pohledávku vůči úpadci přihlásil dne 22. 4. 2014, tedy po stanovené lhůtě, a proto byla insolvenčním soudem odmítnuta jako podaná opožděně. Stěžovatel svou argumentaci opírá o skutečnost, že podle ustanovení § 136 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona je lhůta pro podání přihlášek stanovena jako dvouměsíční a lhůta 30 dnů v případě oddlužení je v tomto směru nepoměrně zkrácena ke škodě věřitele.

2. Krajský soud v Brně shora označeným usnesením odmítl přihlášku pohledávky stěžovatele jako podanou opožděně, když lhůta k podání přihlášek podle zákona končila dnem 24. 3. 2014 a stěžovatel pohledávku přihlásil až dne 22. 4. 2014.

3. Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že přihláška pohledávky stěžovatele byla podána po stanovené lhůtě, tedy opožděně a jako taková byla správně odmítnuta.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění usnesení citoval též judikaturu týkající se (ne)přiměřenosti lhůty stanovení v ustanovení § 136 odst. 3 insolvenčního zákona, byť se týká předchozí právní úpravy předmětné lhůty, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Závěry jsou však podle soudu aplikovatelné též na nyní posuzovanou věc a citoval též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/2000.
II.

5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. V nyní posuzované věci je argumentace stěžovatele založena na protiústavní aplikaci ustanovení § 136 odst. 3 insolvenčního zákona, které považuje za protiústavní, na projednávanou věc. Podle předmětného ustanovení je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí lhůta k přihlášení pohledávek 30 dnů (pozn.: jako v projednávané věci). Jde o lhůtu zákonnou a propadnou, což znamená, že není možné, aby insolvenční soud stanovil jinou - kratší nebo delší - lhůtu k podání přihlášek. Nedodržení této lhůty má za následek odmítnutí podané přihlášky jako opožděné. Jde přitom o výjimku z jinak stanovené dvouměsíční lhůty pro přihlášení pohledávky počínající běžet též vydáním rozhodnutí. Důvodem pro určení odlišné lhůty v případě, že je s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, je snaha zákona urychlit vstup takového dlužníka do fáze insolvenčního řízení, kde je oddlužení vůči věřitelům plněno.

8. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel zmeškal lhůtu pro přihlášení své pohledávky a obecné soudy rozhodly správně, pokud takto podanou přihlášku odmítly. Jedinou možností stěžovatele je tudíž napadení platné zákonné úpravy, přičemž to není prvně, kdy stěžovatel tuto cestu volí. Ústavní soud se návrhem na zrušení předmětných ustanovení již zabýval, přičemž usnesením sp. zn. II. ÚS 3500/14 jej odmítl (z důvodu "sdílení osudu" ústavní stížnosti posouzené jako podané předčasně, tedy nepřípustné). Ústavní soud však neshledal ústavní stížnost jako opodstatněnou, rozhodnutí obecných soudů považuje za dostatečně odůvodněné a tvrzenou protiústavnost jejich závěrů neshledal. Na okraj přitom podotýká, že stěžovatel v posuzované věci tvrdí, že přihlášku uplatnil včas podle § 136 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona. Lhůta k přihlášení pohledávky začala plynout dne 20. 2. 2014. Jestliže však stěžovatel pohledávku přihlásil dne 22. 4. 2014, učinil tak i po této dvouměsíční lhůtě končící podle pravidel počítání lhůt dne 20. 4. 2014 (srov. § 54 odst. 2 o. s. ř. - 20. 4. 2014 byla neděle a dalším pracovním dnem bylo pondělí 21. 4. 2014), tedy opožděně.

9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

10. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení insolvenčního zákona pak byl Ústavním soudem odmítnut, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.