II. ÚS 647/10
II.ÚS 647/10 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. I. P., zastoupeného Mgr. Markem Jirmanem, advokátem Advokátní kanceláře v Rakovníku, Poštovní 18, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 č.j. 21 Co 563/2009-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 20.10.2009, č.j. 7 C 140/2008-156 o určení odměny advokáta.

Stěžovatel, který je advokátem, byl usnesením okresního soudu podle § 29 odst. 3 o.s.ř. ustanoven opatrovníkem účastníka řízení neznámého pobytu ve sporu o zaplacení částky 77 566,26 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel vyčíslil odměnu a náhradu dalších nákladů spojených s výkonem funkce opatrovníka žalované na částku 33 534 Kč, a to podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, přičemž za tarifní hodnotu považoval výši peněžitého plnění, které bylo předmětem řízení.

Stěžovatel nesouhlasí s postupem okresního soudu (potvrzeným ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu), který určil odměnu stěžovatele nikoliv podle § 7 advokátního tarifu, ale podle ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 6 259,40 Kč. Stěžovatel nevidí žádný důvod, proč byl měla být odměna opatrovníka ustanoveného ve smyslu § 29 odst. 3 o.s.ř. nižší, než odměna při rozhodnutí o ustanovení právního zastoupení podle § 30 o.s.ř. nebo v případě právního zastoupení na základě plné moci.

Stěžovatel připouští, že v některých, zejména bagatelních případech, může být výše odměny 300 Kč za 1 úkon právní služby přiměřená, avšak považuje za zcela nepřijatelné, aby výše odměny byla stanovena na částku 300 Kč za úkon právní služby v každém případě ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu bez jakéhokoliv rozlišování, pokud jde o předmět sporu. Postup umožňující, aby advokát, ustanovený podle § 29 odst. 3 o.s.ř. dostal za stejně složitou, odpovědnou a namáhavou práci zlomek odměny ve srovnání s advokátem ustanoveným podle § 30 odst. 2 o.s.ř., je rozporný s principem rovnosti.

Stěžovatel namítá, že v projednávaném případě se jednalo o zastupování ve věci právně složité a jemu přiznaná odměna rozhodně neodpovídá složitosti, odpovědnosti a namáhavosti činnosti advokáta, přičemž žalovaná byla ve sporu plně úspěšná

V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž poukazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud zabýval otázkou nákladů řízení, zejména odměn soudních exekutorů (např. sp. zn. Pl. ÚS 8/06), a nárokem advokáta na náhradu nákladů řízení v relativně bagatelní věci (sp.zn. I. ÚS 1310/2009) s tím, že v uvedených nálezech Ústavní soud formuloval některé zásady, které podle jeho názoru mají širší dopad a které Krajský soud v Praze v napadeném usnesení náležitě nerespektoval. Rovněž obecné soudy mají na projednávanou věc rozdílné právní názory, což dokumentuje např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008 č.j. 30 Co 468/2007-140, č.j. 30 Co 512/2007-140, jímž byla advokátovi - opatrovníkovi přiznána odměna vypočtená z hodnoty věci, o niž se ve sporu jednalo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se stejnou právní argumentací se ve svých rozhodnutích již zabýval (např. sp.zn. IV. ÚS 728/08, sp.zn. III. ÚS 84/10 a sp.zn. IV. ÚS 880/09 in http://nalus.usoud.cz), přičemž od závěrů zde vyslovených nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí:

V uvedených rozhodnutích, rovněž se týkajících rozhodování obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o.s.ř., Ústavní soud konstatoval, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle ustanovení § 9 odst. 5 a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 117/1996 Sb., přičemž interpretace § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je zásadně věci právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů. Tím spíše Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat či určovat, jak mělo být postupováno v konkrétním případě vzhledem k specifiku věci.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že krajský soud dostál požadavku transparentnosti odůvodnění svého rozhodnutí (§ 157 o.s.ř.), neboť dostatečně rozvedl, z jakých důvodů shledal argumentaci stěžovatele nedůvodnou. Zdůraznil, že právní úprava vyhl. č. 177/1996 Sb., vycházející ze znění ust. § 29 odst. 3 o.s.ř. představuje zvláštní úpravu zastoupení a určení odměny advokátů - opatrovníků účastníků řízení, odlišující se od zajištění právní ochrany účastníků řízení prostřednictvím advokáta ustanoveného podle § 30 o.s.ř. (event. právního zastoupení na základě plné moci).

Ústavní soud při posuzování závěrů krajského soudu z širšího pohledu kontextuálního, vycházejícího ze smyslu a účelu institutů opatrovnictví a právního zastoupení, nemá za to, že by předmětným rozhodováním došlo k dotčení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle v rozlišování subjektů a práv (kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Pl. ÚS 12/02, Pl. ÚS 6/05).

Neústavnost napadeného rozhodnutí nelze ani dovodit z toho, že jiný soud v obdobném případě ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. neaplikoval. Jak Ústavní soud judikoval v bodu 36 nálezu ze dne 12. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 87/06 (in http://nalus.usoud.cz): "Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost". Z uvedeného plyne, že namítané rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování a stěžovateli nelze přisvědčit, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.