II. ÚS 644/12
II.ÚS 644/12 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti SUXESS, spol. s r.o., se sídlem Ke Skalkám 62, 106 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem Dlážděná 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 179/2011-105 ze dne 29. listopadu 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, jakož i ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelka rozporuje usnesení vrchního soudu, kterým tento soud nevyhověl její námitce podjatosti ve vztahu k soudkyni Městského soudu v Praze JUDr. Janě Sedlářové. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/11 ze dne 7. srpna 2012 poznamenal, že ačkoli vzal v úvahu ojedinělé usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2336/08 ze dne 27. října 2009, které za analogické procesní situace a skutkového stavu shledalo návrh z formálního hlediska přípustným k meritornímu projednání, a to proto, že se věc nacházela ve stádiu řízení před soudem odvolacím a proti rozhodnutí ve věci samé by již nebylo možné brojit řádnými opravnými prostředky v rámci civilního soudnictví, přičemž však upozornil na to, že ústavní soudnictví je primárně vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, a případné zásahy Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy teprve probíhajících lze považovat za opatření výjimečného rázu.

V nyní posuzované věci Ústavní soud po zralé úvaze dospěl k závěru, že pro zásah výjimečného rázu ve shora vysvětleném významu v této věci není dán prostor, obzvláště když námitka podjatosti byla vznesena ve stádiu řízení před soudem prvního stupně (v dané věci před Městským soudem v Praze jako soudem nalézacím). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil stížní námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba poskytnout obecným soudům v rámci možného odvolacího řízení ve věci samé prostor, aby dostály ochraně základních práv a svobod (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. září 2012

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.