II. ÚS 643/05
II.ÚS 643/05 ze dne 26. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, č.j. 3 Tdo 835/2005-161, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2005, č. j. 5 To 41/2005-140, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 11. 2004, č. j. 2 T 80/2004-120, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 11. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení svého práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově.

Ze spisu Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 2 T 80/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 11. 2004, č. j. 2 T 80/2004-120, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 80.000,-Kč. Pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené J. C. na náhradě škody částku 100.000,-Kč.

O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 5 To 41/2005-140, napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsoudil jej k peněžitému trestu ve výši 60.000,-Kč a pro případ, že by nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Poškozenou odkázal s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění odvolacího soudu, že stěžovatel poté, co dne 4. 9. 2002 v Prostějově, jako realitní makléř REALITY RECOM, s.r.o., která zprostředkovala uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2002 mezi prodávající J. C. a kupujícími manželi K., jejímž předmětem byl prodej ve skutkové větě označeného rodinného domu, převzal od kupujících pro prodávající dohodnutou kupní cenu ve výši 350.000,-Kč, z této částky předal prodávající ve dvou splátkách ve dnech 4. 9. 2002 a 7. 11. 2003 pouze celkem 250.000,-Kč a v rozporu s původním ujednáním si zbývající částku ponechal jako provizi společnosti REALITY RECOM, čímž způsobil poškozené škodu nejméně 82.500,-Kč.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 8. 2005, č. j. 3 Tdo 835/2005-161, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Rozsudky soudů I. a II. stupně a usnesení dovolacího soudu stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností. Odkázal na důvody, o něž opřel své dovolání, v němž poukazoval na to, že soud mimo svědeckých výpovědí si neopatřil žádné jiné důkazy potvrzující trestné jednání stěžovatele, nevypořádal se s jeho obhajobou a jednostranně vyšel z výpovědi poškozené, a že použité nepřímé důkazy netvořily ucelený systém, který by stěžovatele z úmyslného trestného činu usvědčoval. Nejvyšší soud, jako již v mnoha jiných svých rozhodnutích, zrušených nálezy Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04), ale odmítl připustit, že hodnocení důkazů a celý proces důkazního řízení má ve svém důsledku za následek právní posouzení věci, a tudíž má rozhodující význam při výroku ve věci samé. Odmítnutí dovolání proto stěžovatel označuje za libovůli soudní moci. Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stádium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl dle stěžovatele opakovaně kritizován Ústavním soudem (např. IV. ÚS 558/02). Stěžovatel zdůrazňuje, že ustanovení trestního řádu, včetně těch, která vymezují dovolací důvody, musí být v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Námitka Nejvyššího soudu o nedostatku kompetence zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z jeho výkladu trestního řádu, proto neobstojí. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy. Stěžovatel má za to, že výklad dovolacích důvodů, který odhlíží od procesních vad řízení, staví jeho postup mimo ústavní rámec.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí a porušily tím zásady dané v ustanovení § 2 odst. 2 a 6 trestního řádu. Současně nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, čímž porušily jeho základní právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatele soud pouze konstatoval, že poškozená a manželé K.jsou důvěryhodnými svědky a výpověď T.V. bezdůvodně vyhodnotil jako nevěrohodnou, aniž by si vyjasnil zjištěné rozpory. Nezabýval se ani otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu, čímž nepochybně porušil i zásady uvedené v § 2 odst. 5 trestního řádu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska běžné zákonnosti. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti skutkovým zjištěním, napadá způsob a rozsah dokazování a prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly při zjišťování skutkového stavu obecné soudy. Následně vyslovuje výhrady proti právnímu posouzení věci.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení (libovůli při výběru a hodnocení důkazů), které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Odvolací soud se s postupem soudu I. stupně při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ztotožnil, vyjma rozsahu provedeného dokazování stran zjištění skutečně způsobené škody. V tomto směru dokazování doplnil a tyto nové důkazy zhodnotil s přihlédnutím k důkazům, které byly provedeny soudem I. stupně. Zabýval se i námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav a použitou právní kvalifikaci, a které uplatnil i v ústavní stížnosti, přičemž důvody, proč tyto námitky z hlediska celkového hodnocení důkazů neakceptoval, jasně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Ústavní soud, veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, neshledal žádný z ústavního hlediska relevantní důvod, proč by se těmito námitkami stěžovatele opětovně zabýval. Toliko by tím přehodnocoval provedené dokazování, což mu, jak bylo uvedeno výše, zpravidla nepřísluší. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině. To platí i stran použité právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona.

Ústavní soud má na rozdíl od stěžovatele za to, že ve věci byla obstarána řada usvědčujících důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec. Soudům proto nelze vytýkat, že nepoužili stěžovatelem zmíněné pravidlo "in dubio pro reo", vyplývající ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny. Řádně proběhnuvším trestním řízením nemohlo být tedy zasaženo do základního práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

S ohledem na námitky stěžovatele, směřující proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání, se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem.

Podle již v minulosti vysloveného názoru Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 412/2002), odmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho dovolání bylo stanoveným postupem projednáno. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, předmětné věci věnoval náležitou pozornost a své závěry o postupu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu řádně odůvodnil. Použil přitom obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž jím provedená interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nevykazuje znaky libovůle (srov. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, usnesení č. 23; IV. ÚS 564/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, nález č. 108), jak tomu bylo v případech, o nichž rozhodoval Ústavní soud nálezy, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. Lze tedy uzavřít, že ani postupem Nejvyššího soudu nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatele.

Na základě vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.