II. ÚS 642/05
II.ÚS 642/05 ze dne 29. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2005, č. j. 1 Nc 489/2005-309, spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Města Choceň, Jungmannova 301, Choceň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 11. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2005, č. j. 1 Nc 489/2005-309, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, JUDr. Dagmar Kalousková, není vyloučena z projednávání věci. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K ústavní stížnosti nebyl přiložen originál plné moci k zastupování před Ústavním soudem, a proto byl stěžovatel vyzván k odstranění této vady ústavní stížnosti. Originál plné moci stěžovatel poté doručil podáním, které Ústavnímu soudu došlo 14. 3. 2006, a tím byly zcela naplněny formální náležitosti ústavní stížnosti.

Z listin předložených stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vedeno pod sp. zn. 8 C 10/2001 řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhá určení, že je vlastníkem určitých nemovitostí. V řízení uplatnil stěžovatel námitku podjatosti dle rozvrhu práce příslušné samosoudkyně JUDr. Dagmar Kalouskové. Tuto námitku opřel o "Analýzu mediální prezentace kauzy K." a o "Stanovisko" k této analýze, z nichž vyplývá, že na všechny soudce rozhodující v jeho věcech je vyvíjen nepředstavitelný tlak ze strany médií a představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Z toho dovodil, že všichni soudci, včetně soudkyně JUDr. Kalouskové, nejsou nezávislí. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2005, č. j. 1 Nc 489/2005-309, bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Kalousková není vyloučena z projednávání věci. Z přípisu Krajského soudu v Hradci Králové ve věci žádosti právního zástupce stěžovatele o poskytnutí informací vyplývá, že jsou tímto soudem na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti - odboru organizace a dohledu ze dne 12. 1. 2004 podávány čtvrtletně (dříve měsíčně) souhrnné zprávy o stavu řízení ve věcech stěžovatele, přičemž jemu podřízenými okresními soudy jsou informace členěny na spisovou značku, označení účastníků a soudce, stav věci za příslušné období, a případně obsahující opis rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soud nezabýval jeho argumenty a vycházel pouze z prohlášení dotčené soudkyně. To s ohledem na nález, sp. zn. II. ÚS 105/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 98. str. 11), považuje za nepřípustné, a to i v případě že by předložené argumenty či důkazy byly považovány za nevěrohodné či odporující jiným, jak bylo dovozeno v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 6. N. 131. str. 461). Zdůrazňuje, že součástí "Analýzy" byl rozhovor s ministrem kultury Pavlem Dostálem, uveřejněný dne 3. 7. 2003 v deníku PRÁVO, poté, co soudkyně JUDr. Kalousková v pěti případech rozhodla v jeho prospěch. V něm uvedený ministr hovořil o odpovědnosti soudců za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě Benešových dekretů. Z toho podle něj vyplývají pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Kalouskové, postačující podle nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 6. N. 127. str. 429), a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie (17. 1. 1970, série A č. 11) pro její vyloučení z projednávání věci. Dále poukazuje na médii zveřejněnou a jím ověřenou skutečnost, že krajské soudy na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti zasílají čtvrtletně tomuto ministerstvu zprávy o řízeních ve věcech žalob stěžovatele. K takovému postupu však podle něj neexistuje žádný zákonný základ a ministerstvo tím chce na soudce vyvíjet nátlak v tom směru, aby rozhodovali podle přání představitelů moci výkonné a zákonodárné. Byla to přitom právě JUDr. Kalousková, která svými dřívějšími rozhodnutími tuto "hysterii představitelů moci výkonné a zákonodárné vyvolala". Proto například hrozí, že ministr spravedlnosti tuto soudkyni přidělí bez jejího souhlasu k jinému soudu podle § 69 zákona o soudech a soudcích. Prohlášení uvedené soudkyně o její nepodjatosti je nevěrohodné i proto, že je v něm zamlčeno o jak "zásadní zásah do práva stěžovatele se jedná", a že pravidelně podává ministerstvu zprávy o svém postupu ve věcech stěžovatele. Tutéž zprávu přitom podávají i soudci senátu, který rozhodnutí napadené ústavní stížností vydal. Z toho dovodil, že jsou vyloučeni všichni soudci obecných soudů, včetně soudců Ústavního soudu a namítl i jejich podjatost. Z toho dále vyvozuje, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování ve věci stěžovatele skutečně nestranný a nezávislý. S ohledem na znění čl. 6 odst. Smlouvy o Evropské unii, kterou je Česká republika vázána navrhuje, aby byla Soudnímu dvoru Evropských společenství, zda lze uvedený článek interpretovat tak, že "dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého státu, ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu."

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti soudců Ústavního soudu rozhodujících v této věci a usnesením ze dne 20. 12. 2005, č. j. II. ÚS 642/05-22, podle § 38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozhodl, že soudci Stanislav Balík, Dagmar Lastovecká a Jiří Nykodým nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této ústavní stížnosti stěžovatele.

Ústavní soud zvažoval, zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu ( nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.

Stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá (srov. nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 26. 1. 2006), a proto byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel pouze z vyjádření dotčené soudkyně, že se necítí být podjatá. Obecný soud sice z tohoto vyjádření vycházel výrazně avšak nikoliv výlučně, o čemž vypovídá závěr soudu, že z obsahu spisu nebylo zjištěno nic, co by bylo možno subsumovat pod pojem podjatosti tak, jak jej chápe ustálená soudní praxe. Z toho podle názoru Ústavního soudu dostatečně vyplývá, že se obecný soud zabýval i důkazy navrženými stěžovatelem a přiměřeně vyložil, že jim nepřikládá váhu, přestože je výslovně nevyjmenoval, a obecný soud tedy dostál požadavkům plynoucím z názoru obsaženému v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96.

Stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hautschild vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález, sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáže povznést jak dotčená soudkyně, jak vyplývá z jejího vyjádření, tak soudci senátu rozhodující o usnesení napadeném ústavní stížností, jak vyplývá ze stěžovatelem předloženého rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2005, č. j. 19 Co 254/2004-304 (str. 3), neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.

Argumentace zasahováním Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k jím požadovaným zprávám o stavu řízení ve věcech stěžovatele a ve vztahu k § 69 zákona o soudech a soudcích lze podřadit pod Evropským soudem pro lidská práva definovanou ochranu proti vnějším tlakům, coby jeden z komponentů nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53). V té souvislosti lze uvést, že instituce soudu mají v sobě zahrnutu jak složku výkonu soudní moci, tak složku správní, k zajištění prve uvedené, jejímž vrcholným orgánem je ministerstvo spravedlnosti. Ústavní soud nepovažuje za rozporné se smyslem a účelem správní složky soudů, pokud jsou jí cíleně sledovány postupy složky výkonu soudní moci ve věcech, které jsou veřejností a médii rovněž cíleně sledovány. Je přitom nepochybné, že možnosti hodnocení postupu soudců v těchto věcech ze strany Ministerstva spravedlnosti jsou omezeny § 123 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, jak stěžovatel správně uvádí, a to k naplnění cílů uvedených v prvém odstavci téhož zákonného ustanovení. Ze stěžovatelem předložené zprávy přitom nevyplývá, že by Ministerstvo spravedlnosti a jí podřízené správní složky soudů z těchto mezí vybočily. V případě možnosti přeložení soudce proti jeho vůli podle § 69 odst. 1 zákona o soudech a soudcích stěžovatel pomíjí, že k tomuto kroku může přistoupit ministr spravedlnosti pouze na návrh předsedy soudu, který dočasné přeložení soudce žádá, a se souhlasem předsedy soudu, k němuž je soudce přidělen. Tímto je dostatečně zajištěn smysl a účel tohoto ustanovení i ochrana soudců před jeho případným zneužitím ze strany ministra spravedlnosti, kterého se stěžovatel obává. Ústavní soud má tedy zato, že v posuzovaném případě je dostatečně zajištěna ochrana proti vnějším tlakům ze strany moci výkonné (když existence tlaků ze strany moci zákonodárné nebyla stěžovatelem ani nijak vyargumentována), a soudy jako celek budí zdání nezávislosti.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.