II. ÚS 641/17
II.ÚS 641/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele NEWLAND ESTATE MANAGEMENT s. r. o., se sídlem Poříčí 2465/28, Blansko, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Štěpánská 49/633, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 3 Afs 47/2016-34, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel ústavní stížností, podanou v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podanou proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2016, č. j. 31 Af 33/2014-125, kterým tento soud odmítl pro opožděnost žalobu stěžovatele podanou proti blíže specifikovaným rozhodnutím finanční správy podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ("s. ř. s.").

2. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil jeho základní právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Této protiústavnosti se měl dopustit tím, že nesprávně považoval tvrzení stěžovatele o podání žaloby k poštovní přepravě v Egyptě za nevěrohodné. Stěžovatel uvádí, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by poskytnutím úplatku docílil antedataci otisku poštovního razítka, poměrně často také údajně dochází ke značným prodlevám při přepravě poštovní zásilky z regionální pošty v Egyptě do Káhiry a skutečnost, že žalobu na poštu podala jiná osoba než jednatel společnosti, je v praxi zcela obvyklá. Za situace, kdy soud nebyl schopen postavit najisto otázku včasnosti podání žaloby, proto měly být dané pochybnosti vyřešeny ve prospěch stěžovatele, tedy ve prospěch přístupu k soudu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

4. Ústavní soud setrvale konstatuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve své podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před Nejvyšším správním soudem, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

5. Podstata nyní projednávané věci spočívá ve zpochybnění závěrů obou správních soudů ohledně opožděnosti podání stěžovatelovy žaloby. Pokud by totiž tento závěr skutečně nebyl správný, pak by mohlo jednat o případ, označovaný jako protiústavní odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Podle ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s. přitom platí, že "[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou" a současně podle odst. 4 stejného zákonného ustanovení "[z]meškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout."

6. V daném případě je třeba nejprve uvést, že se krajský soud zabýval stěžovatelovou žalobou opakovaně, jelikož jeho v pořadí první odmítavé usnesení zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 3 Afs 219/2014-26, a to právě z důvodu nutnosti doplnění některých skutkových zjištění ohledně přesného stanovení data podání žaloby. To se následně stalo, když krajský soud požádal o součinnost Velvyslanectví České republiky v Egyptě a odbor mezinárodního poštovního provozu Pošty 120 Praha. Na základě těchto doplněných skutkových zjištění poté krajský i Nejvyšší správní soud konstatovaly, že verze stěžovatele se jeví jako nevěrohodná, neboť podle ní byla žaloba částečně sepsána v Blansku, dokončena v Egyptě a pak svěřena k podání v Mahmashe, přičemž však mezi datem z podacího razítka v Mahmashe a datem dopravení zásilky na centrální poštu v Káhiře je prodleva zhruba pět měsíců, což není ani nijak vysvětleno.

7. Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, a ke kasačnímu zásahu by mohl přistoupit pouze v případě zjištění extrémního nesouladu mezi jeho výsledky a právními závěry z něj vyvozenými. Nic takového však v nyní projednávané věci neshledal. Oba správní soudy totiž dostatečně podrobně a zejména přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů shledaly podanou žalobu opožděnou, když je velmi nepravděpodobné, že by přeprava z poštovního úřadu v Mahmashe do Káhiry trvala pět měsíců; na regionální poště v Mahmashe navíc nebylo možno validitu podacích razítek provést pro nedostupnost evidencí. Z vyjádření zastupitelského úřadu přitom plyne, že i v období tzv. "arabského jara" trvala přeprava zásilek z regionálních pošt do Káhiry maximálně několik dnů, takže je velmi nevěrohodné, aby u všech tří zásilek tato přeprava trvala pět měsíců. Vypovídací hodnotu tvrzení stěžovatele oslabuje rovněž skutečnost, že žaloba obsahuje dataci ke dni 20. 11. 2013, což je však datum o dva dny pozdější nežli její údajné podání na poště v Mahmashi.

8. Ústavní soud proto konstatuje, že se Nejvyšší správní soud (stejně jako předtím Krajský soud v Brně) včasností stěžovatelovy žaloby zabývaly velmi podrobně a pečlivě (o čemž ostatně svědčí i kasace prvního usnesení krajského soudu, viz výše) a pokud z uceleného řetězce nepřímých důkazů dospěly k závěru o nesprávnosti data na podacím razítku z regionální pošty v Mahmashe, není tomuto závěru z ústavněprávního hlediska co vytknout. Za ústavně souladný totiž považuje Ústavní soud též závěr Nejvyššího správního soudu, že zásada presumpce včasnosti žaloby se uplatní jen tehdy, není-li soud schopen postavit najisto otázku opožděnosti podání žaloby, což však zjevně nebyl nyní projednávaný případ.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.