II. ÚS 640/10
II.ÚS 640/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2008 č. j. 15 Co 54/2008-134, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 5. 2009 č. j. 27 C 244/2006-154, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ke skutkovému stavu stěžovatel uvedl, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné se domáhal, aby soud uložil žalovanému Statutárnímu městu Karviná zaplatit mu částku 70.806,- Kč. Rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 27 C 244/2006-52 byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o němž bylo rozhodnuto stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2008 č. j. 15 Co 54/2008-134 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 61.954,- Kč s příslušenstvím, potvrdil a v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 8.852,- Kč s příslušenstvím, jakož i II. výrok o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Mezitím Okresní soud v Karviné po doplnění skutkových tvrzení a dokazování ve věci zbylé částky ve výši 8.852,- Kč znovu rozhodl, a to napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2009 č. j. 27 C 244/2006-154, jímž byla žaloba v této části opět zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, o kterém rovněž dosud nebylo rozhodnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě k takovému závěru nedospěl, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení před obecnými soudy stále pokračuje.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

Výjimky z této zásady jsou upraveny v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity a připouští ústavní stížnost k věcnému projednání, i když stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky. Musí se ovšem jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

K aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit jen v případech, kdy jsou dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutné věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 325; sp. zn. Pl. ÚS 1/98, Sb.n.u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp. zn. Pl. ÚS 89/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), příp., kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (sp. zn. I. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 283) nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (sp. zn. I. ÚS 322/96, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 467/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 221).

Žádnou okolnost ve smyslu výše uvedeném, která by umožnila aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí, že se ve věci "jedná obecně o zájmy přesahující vlastní zájmy stěžovatele", svá tvrzení však blíže nespecifikuje, zabývá se toliko významem napadených rozhodnutí pro něj samotného.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.