II. ÚS 640/05
II.ÚS 640/05 ze dne 5. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem tř. Tomáše Bati 201, 760 01 Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 49 Co 150/2004,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 11. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 49 Co 150/2004. Napadeným výrokem krajský soud jako soud odvolací zrušil části výroku I, II, III a V rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 7 C 291/94, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Stěžovatel napadenému rozsudku vytýkal, že odvolací soud při jeho přijetí nevyužil apelační pravomoci, když podle názoru stěžovatele odvolací soud sám v odvolacím řízení již dospěl k téměř úplnému a objektivnímu zjištění skutkových okolností případu, a mohl tedy ve věci rozhodnout sám. Tento postup je podle stěžovatele neekonomický a vůči stěžovateli necitlivý, neboť oddálil rozhodnutí ve věci, a to v řízení, které se vede v časovém rozsahu více než třiceti let.

Ústavní stížnost tak podle stěžovatele směřuje k tomu, aby byl konečně dokončen spor, který má počátek vzniku v roce 1973, kdy právní předchůdce žalovaného (vedlejšího účastníka) Centra stavebního inženýrství, a. s., rozvázal se stěžovatelem neplatně pracovní poměr. Poté, co soudy rozhodly o neplatnosti skončení pracovního poměru, se stěžovatel 20 let domáhá mzdového vyrovnání. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil a uložil mu povinnost využít ust. § 213, 213a a 220 o. s. ř., doplnit dokazování a změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Pokud stěžovatel svou ústavní stížnost směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, tedy do výroků, které se týkají samotného posouzení nároků stěžovatele na náhradu mzdy, je taková ústavní stížnost předčasná a Ústavnímu soudu v daném okamžiku nepřísluší o takové věci rozhodovat, neboť je nyní stále na obecných soudech, aby se meritem stěžovatelovy žaloby zabývaly. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namířil svou ústavní stížnost proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými obecný soud zrušil předchozí rozhodnutí nalézacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení ve věci samé, není Ústavní soud v daném okamžiku k projednání takové stížnosti příslušný.

Na druhou stranu si je Ústavní soud vědom toho, že stěžovatel byl k podání ústavní stížnosti zjevně motivován dosavadní celkovou délkou řízení o jeho žalobě před obecnými soudy. Stěžovatel však ústavní stížnost nekoncipoval jako stížnost směřující proti případným průtahům v řízení a ani netvrdil porušení ústavně zaručeného práva na rozhodnutí v přiměřené době (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nýbrž - jak již uvedeno shora - ji namířil přímo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu.

Aniž by se Ústavní soud zabýval - a zabývat mohl - porušením stěžovatelova práva na přiměřenou délku řízení, považuje za nutné konstatovat, že je povinností obecných soudů počínat si v řízeních tak, aby se jejich účastníkům dostávalo spravedlivého rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě. Je tedy nyní na soudu prvního stupně a případně soudu odvolacím, aby si v probíhajícím řízení byly této své ústavně zakotvené povinnosti vědomy a v dalším řízení respektovaly právo stěžovatele na rozhodnutí v přiměřené době.

Za takové situace, kdy ústavní stížnost směřovala přímo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud v daném okamžiku příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2005

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.